9 C 348/2024-18 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky 32 950 Kč s odůvodněním, že dne , datum, uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž mu bezhotovostně poskytla úvěr ve výši 20 000 Kč, který se jí žalovaný zavázal vrátit nejpozději do , datum, spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 8 190 Kč. Žalovaný však žalobkyni neuhradil ničeho, a to ani po jejích urgencích a upomínkách. Vedle dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč a dlužného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 8 190 Kč tak žalobkyně po žalovaném požadovala i zákonný úrok z prodlení z jistiny úvěru ode dne následujícího po splatnosti úvěru, tj. od , datum, do zaplacení a současně i smluvní pokutu podle čl. IX bodu 1 písm. a) úvěrové smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za období od , datum, do , datum, ve výši 4 760 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky, avšak žalovaný ničeho neuhradil.2. Žalovaný je občanem Slovenska, tím je dán mezinárodní prvek. Zdejší soud je mezinárodně příslušný podle čl. 17 bod 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť žalovaný si osobně převzal jemu doručovanou soudní písemnost v místě jeho bydliště na adrese , Adresa žalovaného, , a zdejší soud se tak stal příslušným.3. Podle čl. 6 bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy je rozhodným právem právní řád České republiky (níže uvedené právní předpisy) s ohledem na to, že jde o nárok ze smlouvy o úvěru a žalovaný jako spotřebitel ve smyslu shora citovaného ustanovení nařízení má, resp. měl bydliště (podle článku 19 bod 3 citovaného nařízení posuzováno k okamžiku uzavření smlouvy – jak vyplývá z textu smlouvy) na území České republiky a žalobce provozoval svou profesionální resp. podnikatelskou činnost v České republice a smlouva spadá do rozsahu této činnosti.4. Ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud proto ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.5. Z předložených listinných důkazů ve spojení s žalobními tvrzeními dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, (dále jen „smlouva“) vyplývá, že účastníci uzavřeli distančně na základě žádosti žalovaného smlouvu, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout převodem na bankovní účet žalovaného částku 20 000 Kč a závazek žalovaného vrátit žalobkyni úvěr spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 8 190 Kč, a to do 28 dnů, tj. do , datum, . Úrok z úvěru byl smluvními stranami sjednán ve výši 0 % ročně a RPSN činilo 4 816 %. Celkem se tak žalovaný zavázal žalobkyni vrátit finanční prostředky ve výši 28 190 Kč. Podle čl. IX. bodu 1 písm. a) si pak smluvní strany sjednaly, že v případě prodlení žalovaného s plněním jakékoli části dluhu, a to bez ohledu na zavinění, má žalovaný povinnost uhradit žalobkyni vedle jistiny a nákladů úvěru i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny úvěru, a to za každý den prodlení. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 8. 1. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla dne , datum, finanční prostředky ve výši 20 000 Kč na bankovní účet, jež žalovaný uvedl ve smlouvě. Soud vzal za prokázané, že před sjednáním smlouvy o úvěru žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného a že žalovaný na dluh ničeho neuhradil. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne , datum, je pak zřejmé, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, avšak ten ničeho neuhradil.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1958 odst. 1 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele.8. Podle § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.9. Soud byl v dané věci vázán podanou žalobou a rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu věci v souladu s § 153 o. s. ř. Vyšel z předložených listinných důkazů (§ 120 o. s. ř.), když na žalovaném bylo, aby případně v řízení tvrdil a prokázal, že jeho povinnost k zaplacení zanikla, zejména, že žalovanou částku zaplatil, což však v dané věci nebylo tvrzeno, ani prokázáno.10. Soud žalobu shledal důvodnou. Po provedeném dokazování učinil soud právní závěr, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezhotovostně úvěr ve výši 20 000 Kč a dále mu byl účtován poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 8 190 Kč a smluvní pokuta za porušení smluvních povinností ve výši 4 760 Kč. Co se týká vysoké výše RPSN, pak soud podotýká, že nelze přehlédnout, že v dané věci je výše RPSN sjednána a také požadována nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, nýbrž za konkrétní časové období, které je relativně krátké (28 dní), kdy právě krátká doba splatnosti také výrazně přispívá k tomu, že výše RPSN se jeví jako velmi vysoká. Pro posouzení věci bylo podstatné rovněž i to, že půjčená částka je nízká a s jejím poskytnutím jsou spojeny určité náklady (např. poplatek za sjednání úvěru) a poskytovatel by měl generovat také určitý zisk. V dané věci žalovaný obdržel částku 20 000 Kč a vrátit měl 28 190 Kč, a proto ujednání nelze považovat za takové, které výrazně znevýhodňuje spotřebitele a je ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Nelze přehlédnout, že žalovaný získal téměř okamžitě jím požadovanou, a kromě smluvní pokuty, ničím nezajištěnou částku a současně že byl obeznámen s úvěrovými podmínkami žalobkyně. Navíc žalovaný byl v řízení zcela nečinný a ke svým smluvním povinnostem se nehlásil. Soud přihlédl rovněž ke skutečnosti, že žalovaný sám vyhledal nabídku a smlouvu uzavíral za užití prostředků komunikace na dálku. Soud tedy žalobě, s ohledem na shora uvedené, vyhověl v plném rozsahu.11. S ohledem na skutečnost, že pochybením soudu byla žalobkyni uložena povinnost uhradit státu soudní poplatek ve výši 1 318 Kč, ač v souladu s položkou 1 bodu 1 písm. a) sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, měl být soudní poplatek vyměřen z částky 20 000 Kč ve výši 1 000 Kč, rozhodl soud ve výroku III. rozsudku o vrácení přeplatku soudního poplatku ve výši 318 Kč dle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 452 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 32 950 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.13. Lhůta k zaplacení byla u výroků tohoto rozsudku stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo nákladů řízení podle § 149 odst. 1 o. s. ř.