10 C 169/2024-19 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 18 378,47 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že jde o pohledávku na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 8. 2. 2024 distančním způsobem prostřednictvím webových stránek žalobkyně poté co byla ověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 56 600 Kč. Zároveň se žalovaný zavázal vrátit poskytnuté prostředky spolu s poplatky za sjednané doplňkové služby „klidné spaní“ ve výši 208,62 Kč, „presto“ ve výši 330 Kč a „informační SMS servis“ ve výši 54,72 Kč, a to do 1. 8. 2025. První splátka byla splatná dne 9. 3. 2024. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně (dále jen „VOP“). Úvěr byl žalovanému vyplacen prostřednictvím bankovního převodu dne 8. 2. 2024 v částce 1 500 Kč a 6 500 Kč. Žalovaný datum splatnosti nedodržel, když uhradil pouze 10,62 Kč dne 9. 3. 2025 a následně pak neuhradil ničeho ani přes zaslanou předžalobní výzvu ze dne 3. 9. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a poučil ho o tom, že pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlasí. Jelikož žalobkyně souhlasila s tímto postupem již v žalobě a žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů.3. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 8. 2. 2024 (dále též jen „smlouva“) uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr jiný než na bydlení ve výši až 56 600 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem za sjednané doplňkové služby „informační SMS servis“ ve výši 0,96 Kč denně, „klidné spaní“ ve výši 3,66 Kč denně a „presto“ ve výši 165 Kč za expresní vyplacení každé tranše, a to do dne 1. 8. 2025. Úrok z prodlení představoval 1,016 % denně a RPSN 3975,15 %. Z přehledu bankovních transakcí žalobkyně je zřejmé, že částka 6 500 Kč a 1 500 Kč byla žalovanému vyplacena dne 8. 2. 2024. Žalovaný na svůj dluh uhradil 10,62 Kč. Předžalobní výzva na žalovanou částku byla žalovanému dle podacího lístku zaslána dne 3. 9. 2024.4. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke , podezřelý výraz, nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanoveními občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , dále sp. zn. , spisová značka, vyplývá, že „Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“5. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.6. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Referenční sazba RPSN, za kterou banky v daném období poskytovaly úvěry v únoru 2024 pro domácnosti na spotřebu se splatností do jednoho roku, činila podle veřejně dostupné databáze ČNB ARAD 9,42 %. Ve světle shora citované judikatury však činí maximální přípustná smluvní sazba RPSN 28,26 %, zatímco v posuzované věci činí výše RPSN 3975,15 %.8. Jak bylo dále zjištěno ze smlouvy, vztah mezi stranami smlouvy byl značně nevyrovnaný. V této souvislosti je proto třeba zohlednit rovněž závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/2011, dle nichž se nemá dostávat soudní ochrany subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů, v případě ustanovení smluv, která jsou předtištěná a neumožňují slabší straně jejich modifikace a skrývají-li v sobě možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, kdy zasáhnou výrazně do sféry právní i osobní. Na smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalovaným a žalobkyní je třeba pohlížet ve světle shora citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu jako na absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy a současně pro rozpor se zákonem, neboť předmětná úvěrová smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele (žalovaného) jakožto slabší smluvní strany.9. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud je vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 a násl. o. z., kdy žalovaný se na úkor žalobkyně plněním, které mu bylo poskytnuto na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatil, a proto je povinen vydat žalobkyni částku 7 989,32 Kč, tedy částku, která mu byla poskytnuta, poníženou o částku ve výši 10,62 Kč, kterou na dluh uhradil.10. Pokud jde o prodlení žalovaného, soud dospěl k závěru, že v souladu s § 573 o. z. mohla být předžalobní upomínka žalovanému doručena nejdříve třetí pracovní den od jejího odeslání, k čemuž došlo dne 3. 9. 2024, žalovaný se tak dostal do prodlení až dne 9. 9. 2024, tj. po uplynutí třídenní lhůty k plnění stanovené v předžalobní výzvě. Ve zbytku byla žaloba výrokem II. zamítnuta s ohledem na shledanou absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce jako celku.11. Soud dále uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a to vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci nebyl vydán platební rozkaz a bylo pokračováno v řízení.12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel v souladu s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 2717/08 i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.13. Lhůta k zaplacení byla u výroků tohoto rozsudku stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.