2 C 210/2025-28 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 11 597 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne , datum, byla mezi žalovaným a společností , Anonymizováno, , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , IČ , IČO, , (dále jen „původní věřitel“), uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (dále jen „smlouva“), na základě které se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému úvěr v uvedené výši. Žalovaný se zavázal původnímu věřiteli poskytnutou jistinu vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 360,29 Kč a úrokem ve výši 236,71 Kč, a to nejpozději dne , datum, . Ani přes předžalobní výzvu však dosud žalovaný neuhradil ničeho.2. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, bylo zjištěno, že původní věřitel pohledávku vymáhanou touto žalobou postoupil žalobkyni v souladu s § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn oznámením ze dne , datum, ve smyslu § 1882 o. z.3. Žalovaný je občanem Slovenska, tím je dán mezinárodní prvek. Žalobkyně provozovala svou podnikatelkou činnost v České republice v době uzavření smlouvy, kdy zde měl bydliště také žalovaný. Zdejší soud je proto mezinárodně příslušný podle čl. 17 bod 1 písm. c) nařízení Rady EU č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Podle čl. 18 bod 2 nařízení Brusel I bis jsou soudy České republiky mezinárodně příslušné podle bydliště žalovaného v době podání žaloby. Podle čl. 6 bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy je rozhodným právem právní řád České republiky (níže uvedené právní předpisy) s ohledem na to, že jde o nárok ze smlouvy o úvěru, žalovaný jako spotřebitel ve smyslu shora citovaného ustanovení nařízení má bydliště v době podání žaloby na území České republiky a žalobkyně provozuje svou profesionální, resp. podnikatelskou činnost, v České republice a smlouva spadá do rozsahu této činnosti.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.5. Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že původní věřitel a žalovaný uzavřeli ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvu o úvěru, na základě které se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že úvěr uhradí původnímu věřiteli nejpozději do , datum, společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 360,29 Kč a úrokem ve výši 236,71 Kč. Ze smlouvy dále vyplývá, že výše úrokové sazby byla stanovena na 36 % ročně a RPSN 9061,02 %.6. Z potvrzení o provedení transakce vystaveného dne , datum, , právnická osoba, ., bylo zjištěno, že žalovaný ke dni , datum, čerpal finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na číslo účtu, které uvedl ve smlouvě o úvěru. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, ve spojení s poštovním podacím lístkem z téhož dne bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z titulu smlouvy uzavřené dne , datum, se stanovením třídenní lhůty k úhradě.7. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1958 odst. 1 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele.9. Podle § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.10. Soud v daném případě dospěl k závěru, že nároku žalobkyně uplatněného žalobou z titulu smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., lze vyhovět v plném rozsahu, neboť i přes vysokou výši roční úrokové sazby je úrok sjednán a také požadován nikoli z poskytnutých peněžních prostředků, ale za konkrétní časové období, které je relativně krátké (1 měsíc), a je vyjádřen pevnou částkou. Jinými slovy v případě prodlení dlužníka s plněním závazku úrok nebude narůstat v čase tak, jako je tomu u poskytování úvěrů u bank. , adresa, doba splatnosti také výrazně přispívá k tomu, že RPSN se jeví jako velmi vysoká. Podstatným aspektem je také to, že půjčená částka je nízká a s jejím poskytnutím jsou spojeny určité náklady a poskytovatel by měl generovat také určitý zisk. V tomto případě žalovaný obdržel částku 8 000 Kč a vrátit měl 11 597 Kč, a to včetně poplatků i zisku žalobkyně. Ujednání proto nelze považovat za takové, které výrazně znevýhodňuje spotřebitele a je ve zřejmém rozporu s dobrými mravy. Nelze také přehlédnout, že žalovaný za vyšší úrok získal téměř okamžitě jím požadovanou a ničím nezajištěnou částku. Navíc žalovaný zůstal v řízení zcela nečinný a ke svým smluvním povinnostem se nehlásil. Soud přihlédl rovněž ke skutečnosti, že žalovaný neuzavíral smlouvu se zprostředkovatelem (jako tomu bývá u jiných obdobných produktů), který by mohl rozhodování ovlivňovat, naopak sám vyhledal nabídku a smlouvu uzavíral za užití prostředků komunikace na dálku. Nemůže tak jít o osobu zcela nevědomou.11. S ohledem na shora uvedené soud vyhověl žalobě o zaplacení částky 11 597 Kč v plném rozsahu. Podle § 1970 odst. 1, odst. 2 o. z., má žalobkyně též nárok na úrok z prodlení ve výši podle § 1, 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po splatnosti pohledávky do zaplacení.12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 615 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11 597 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Povinnost úhrady nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně byla stanovena podle § 149 odst. 1 o. s. ř.13. Lhůta k zaplacení byla u výroků tohoto rozsudku stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.