2 C 230/2025-21 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se žalobou podanou nadepsanému soudu domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 48 102,96 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že jde o pohledávku vyplývající ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne , datum, . Tato smlouva byla uzavřena distančním způsobem prostřednictvím webových stránek žalobkyně. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 48 000 Kč, a to s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky formou splátek vrátit a zaplatit sjednané úroky a poplatky. Žalobkyně na základě smlouvy vyplatila žalovanému bezhotovostním převodem peněžní prostředky v celkové výši 23 000 Kč. Žalovaný svoji povinnost platit žalobkyni splátky řádně a včas neplnil a dostal se tak do prodlení. V důsledku toho žalobkyně přistoupila k vypovězení úvěru, o čemž žalovaného informovala a vyzvala ho k úhradě celé dlužné částky. Žalovaný však na dlužnou částku žalobkyni ničeho nezaplatil, a to ani na výzvu v předžalobní upomínce, která byla žalovanému zaslána zástupcem žalobkyně dne 21. 5. 2025.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože mu byla řádně doručena.3. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vyslovila v žalobě souhlas. Žalovaný byl soudem vyzván, aby se vyjádřil, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že nevyjádří-li se v soudem stanovené lhůtě, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný na výzvu soudu nereagoval. Z těchto důvodů a jelikož ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud rozhodl, aniž nařizoval jednání.4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně se žalovaným uzavřela prostředky komunikace na dálku dne 1. 10. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , a to v intencích § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 sb., občanského zákoníku, a § 104 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „smlouva“). Na základě smlouvy byla žalobkyně povinna poskytnout žalovanému bez účelového určení peněžní prostředky až do výše 48 000 Kč. Z bankovních transakcí žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně vyplatila dne 1. 10. 2024 žalovanému částku ve výši 10 000 Kč a dne 8. 10. 2024 částku ve výši 13 000 Kč, a to vždy bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se oproti tomu ve smlouvě zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit formou denních splátek a zaplatit smluvní úrok, kdy denní úroková sazba podle čl. VI. smlouvy činila 0,883 %. Požadovaný smluvní úrok žalobkyně vyčíslila na částku 23 410,63 Kč. Dále byl v čl. VI. smlouvy sjednán poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky, který byl vyčíslen na částku 457,70 Kč. RPSN tedy dosahovala 1 400,87 %. Žalovaný si také zvolil službu „Presto“, jež byla zpoplatněna částkou ve výši 330 Kč za expresně vyplacenou tranši a službu „Klidné spaní“ spočívající v možnosti odkladu splátek za poplatek, jehož výši žalobkyně vyčíslila na částku 43,92 Kč. Pro případ prodlení žalovaného účastníci ve smlouvě ujednali, že žalobkyně má podle čl. VIII. smlouvy právo na úhradu smluvního úroku, úroku z prodlení v zákonné výši, účelně vynaložených nákladů a rovněž smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, ohledně níž prodlení trvá. Současně bylo ujednáno, že žalobkyně je za podmínek uvedených v čl. VIII. smlouvy oprávněna přistoupit k zesplatnění úvěru. Z důvodu prodlení žalovaného s platbami splátek žalobkyně tohoto svého práva využila a závazek ze smlouvy o úvěru vypověděla, o čemž žalovaného informovala dopisem zaslaným emailovou formou dne 30. 1. 2025. Žalovanému byla následně zaslána zástupcem žalobkyně dne 21. 5. 2025 předžalobní výzva k plnění, jak dokládá podací lístek. Žalovaný však ani poté na dlužnou částku ničeho neuhradil.5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.6. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.7. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005 se uvádí: „Při sjednání úroku, při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba, nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“.8. S ohledem na to, že podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni za poskytnutí úvěru úrok ve výši 0,883 % denně, roční úroková sazba tudíž činila 322,3 %, a kdy RPSN dosahovala 1 400,87 % (přičemž podle veřejně dostupné databáze ČNB ARAD byla v době uzavírání smlouvy obvyklá výše roční úrokové sazby 8,53 % a RPSN obvykle činila 8,85 %), a vzhledem ke shora uvedeným zákonným ustanovením a citované judikatuře, soud po právní stránce uzavřel, že smlouva o úvěru č. , hodnota, uzavřená žalobkyní a žalovaným dne 1. 10. 2024 je z důvodu nepřiměřeně vysokého protiplnění za poskytnutí úvěru absolutně neplatná, a to pro rozpor s dobrými mravy. Uzavře-li totiž úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Soud k absolutní neplatnosti přihlíží ze zákona.9. Žalovaný obdržel od žalobkyně peněžní prostředky na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a tedy bez právního důvodu. V důsledku toho byl žalobkyní uplatňovaný nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 23 000 Kč. Žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 23 000 Kč jakožto bezdůvodného obohacení žalovaného. Žalobě bylo rovněž částečně vyhověno ohledně nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení byl stanoven v návaznosti na odeslání předžalobní upomínky. Podle § 573 o. z. má soud za to, že předžalobní výzva se do dispozice žalovaného dostala třetí pracovní den po jejím odeslání, tedy dne 26. 5. 2025. Ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Soud tedy žalobkyni přiznal nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky bezdůvodného obohacení ve výši 23 000 Kč, a to od 27. 5. 2025. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť byla-li smlouva shledána neplatnou, nelze na jejím základě přiznat další žalobou požadovaná plnění.10. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a žalovanému, který v řízení nebyl nikterak aktivní, náklady řízení, jak vyplývá z obsahu spisu, nevznikly.