27 C 38/2025-14 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 2. 7. 2009, který byl převeden do rejstříku C dne 21. 7. 2025, domáhala vydání zaplacení částky 13 936 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný se prostřednictvím internetové domény žalobkyně registroval do jejího systému za účelem využívání jejích služeb. Současně s touto registrací se žalovaný seznámil s obchodními podmínkami žalobkyně. Žalovaný v elektronické formě požádal žalobkyni o poskytnutí úvěru. Následně došlo dne , datum, k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru (dále jen „smlouva“), na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr na dobu neurčitou v celkové výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni poskytnutou jistinu vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně z jistiny tak, že nejpozději k 2. dni každého měsíce splatí úrok přirostlý za uplynulé období a jistinu splatí zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, žalobkyně jej proto opakovaně vyzývala k úhradě a dne , datum, jej v souladu s čl. VI smlouvy o spotřebitelském úvěru informovala o zesplatnění celého úvěru ke dni , datum, . Žalovaný však ani přes předžalobní výzvu dluh neuhradil. Nárok na smluvní pokutu žalobkyně opírá o čl. 4. 2. písm. c) smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné částky ve výši 2 736 Kč, a to od 7. 7. 2024 do 14. 6. 2025.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud proto ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Poučil ho přitom, že pokud se nevyjádří, bude mít v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím věci bez jednání souhlasí. Žalobkyně s uvedeným postupem vyjádřila souhlas již v žalobě, žalovaný na výzvu nereagoval, soud proto věc rozhodl, aniž by nařizoval jednání.4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 3. 2024 a z kopie občanského průkazu žalovaného č. , hodnota, , kterou v rámci předsmluvního jednání žalovaný žalobkyni předložil, soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli podle § 2395 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvu o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky do výše úvěrového limitu až 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že bude splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 2. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy. Ze smlouvy dále vyplývá, že úrokovou sazbu účastníci řízení sjednali ve výši 40 % měsíčně a roční procentní sazbu nákladů ve výši 5532,58 %. V článku 4. 2. smlouvy se dále dohodli, že žalovaný je v případě prodlení s plněním povinen zaplatit žalobkyni také účelně vynaložené náklady, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je v prodlení. Z potvrzení o provedené platbě , právnická osoba, vyplývá, že žalobkyně dne 3. 3. 2024 poslala na účet, který žalovaný uvedl ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, částku 5 000 Kč a dne 7. 3. 2024 částku 3 000 Kč. Z oznámení ze dne , datum, soud zjistil, že pro opakované porušování smluvních podmínek žalovaným žalobkyně k uvedenému dni zesplatnila úvěr v částce 24 714 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, ve spojení s podacím lístkem z téhož dne soud rovněž zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby žalovaného k úhradě dluhu vyzvala, a to dopisem poslaným prostřednictvím , právnická osoba, na adresu žalobce, kterou uvedl ve smlouvě o spotřebitelském úvěru.5. Podle § 2 odst. 3 o. z., výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.6. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.8. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. V předložené věci bylo předmětem řízení peněžité plnění, kterého se žalobkyně domáhala z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně žalovanému poskytla relativně nízkou částku – 8000 Kč, avšak do smluvních ujednání zahrnula povinnost žalovaného zaplatit nepřiměřeně velké navýšení – úrok ve výši 40 % měsíčně s roční procentní sazbou nákladů ve výši 5532,58 %. Obvyklý úrok podle statistiky úrokových sazeb České národní banky v březnu 2024 však činil 8,83 % ročně. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a poté i v rozsudku ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, uvedl, že „při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů, nelze tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“10. Soud na podkladě skutkových zjištění podřazených pod citovaná zákonná ustanovení a v souladu se závěry judikatury Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně v postavení profesionálního poskytovatele finančních služeb uzavřela úvěrovou smlouvu se žalovaným, který byl spotřebitelem – tedy slabší stranou. Žalovaný se tak vůči ní nacházel v nerovném postavení jak z hlediska své vyjednávací síly, tak i z hlediska úrovně vlastní informovanosti. Je zřejmé, že této skutečnosti žalobkyně zneužila, neboť úroková sazba sjednaná ve výši 40 % měsíčně několikanásobně přesahuje běžnou úrokovou sazbu úvěrů na spotřebu v daném období (8,83 % ročně). Soud by přitom s ohledem na citovanou judikaturu mohl tolerovat úrok sjednaný maximálně ve výši cca 27 % ročně. Úroková sazba ve výši 40 % měsíčně je však zcela neadekvátní a extrémním způsobem přesahuje obvyklou úrokovou sazbu poskytovanou domácnostem bankami. Soud ji proto shledává nepřiměřeně vysokou, a jako takovou tedy nemravnou. Uzavřela-li žalobkyně spotřebitelskou úvěrovou smlouvu, jejímž předmětem byly mimo jiné úroky sjednané ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o spotřebitelském úvěru. Tento závěr přitom podporuje i potřeba prevence, na níž spočívá ochrana spotřebitelů. Té je totiž možné docílit pouze efektivními a odrazujícími prostředky, které zabrání dalšímu používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách uzavíraných se spotřebiteli, tedy jejich striktním vyloučením (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. 5. 2013, ve věci C-488/11).11. Za dané situace nelze nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy přiznat právní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. 457/10). Je však možné věc posoudit po právní stránce odlišně, a sice jako bezdůvodné obohacení, přičemž žalobkyně tuto možnost sama v žalobě pro případ neúspěchu nároku z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru navrhla. Soud proto nároky žalobkyně vyplývající z absolutně neplatné smlouvy vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. o. z. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo prokázáno, že žalovanému byly na účet, který ve smlouvě uvedl, poskytnuty prostředky převodem ve výši 8 000 Kč. Současně bylo prokázáno, že žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil.12. Soud proto výrokem I. uložil žalovanému povinnost uhradit z titulu bezdůvodného obohacení částku 8 000 Kč, neboť se jedná o částku, která mu byla na základě neplatného právního jednání reálně poskytnuta a kterou nevrátil.13. Žalobkyni dále podle § 1970 o. s. svědčí nárok na úrok z prodlení v zákonné výši, a to za dobu od 22. 6. 2025, neboť žalobky