5 C 117/2025-24 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se žalobou vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 52 377,38 Kč s příslušenstvím. Uplatňovaný nárok odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, ve znění dodatku č. , hodnota, k této smlouvě ze dne , datum, uzavřené se společností , Anonymizováno, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) nabyla pohledávku za žalovaným. Z této skutečnosti žalobkyně dovozuje svoji aktivní legitimaci. V souvislosti s uplatňovaným nárokem žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku v celkové výši 35 000 Kč, a to prostřednictvím dvou bezhotovostních plateb. Žalovaný se ve smlouvě o úvěru zavázal poskytnuté peněžní prostředky formou měsíčních splátek vrátit a zaplatit úrok. Tuto svoji povinnost však řádně a včas neplnil a dostal se do prodlení. Žalobkyně tedy zaslala dne , datum, prostřednictvím svého zástupce žalovanému předžalobní upomínku. Žalovaný ani přes tuto výzvu na svůj dluh ničeho neuhradil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vyslovila v žalobě souhlas. Žalovaný byl soudem vyzván, aby se vyjádřil, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že nevyjádří-li se v soudem stanovené lhůtě, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný na výzvu soudu nereagoval. Z těchto důvodů a jelikož ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud rozhodl, aniž nařizoval jednání.4. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , dodatku č. , hodnota, k této smlouvě ze dne , datum, a seznamu postupovaných pohledávek bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně uzavřely smlouvu o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn oznámením ze dne , datum, ve smyslu § 1882 o. z., odeslaným téhož dne, jak plyne z podacího lístku.5. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru (dále jen „smlouva“). Na základě smlouvy byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna poskytnout žalovanému bez účelového určení peněžní prostředky až do výše 35 000 Kč. Z bankovních transakcí právní předchůdkyně žalobkyně bylo zjištěno, že dne 5. 9. 2024 vyplatila žalovanému částku ve výši 30 000 Kč a dne 19. 9. 2024 částku ve výši 5 000 Kč, a to vždy bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se oproti tomu ve smlouvě zavázal poskytnuté finanční prostředky formou měsíčních splátek vrátit a zaplatit úrok. Úroková sazba podle smlouvy činila 0,4026 % denně, tj. 146,949 % ročně. RPSN dosahovala 299,98 %. Celkem měl tedy žalovaný podle smlouvy povinnost zaplatit žalobkyni částku 62 859,05 Kč, a to formou měsíčních splátek ve výši 13 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem nebo ve výši 1 000 Kč, podle toho, která z částek je vyšší. Současně byl ve smlouvě sjednán poplatek za prodlení žalovaného s úhradou splátek ve výši 250 Kč představující náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých právní předchůdkyni žalobkyně v souvislosti s prodlením s každou splátkou. Žalovaný měsíční splátky řádně a včas neplatil a ocitl se v prodlení. V návaznosti na to právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslila náklady spojené s prodlením žalovaného, a to na částku 750 Kč. Úrok za dobu trvání úvěru byl vyčíslen na částku 16 627,38 Kč. Žalovaný na dlužnou částku ničeho nezaplatil, a to ani po postoupení pohledávky. Žalobkyně žalovanému zaslala dne , datum, předžalobní výzvu k plnění, žalovaný na ni však nereagoval.6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.8. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005 se uvádí: „Při sjednání úroku, při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba, nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“.9. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 „Ústavní soud považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní.“ V této souvislosti označil Ústavní soud za absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, v níž byla sjednána roční úroková sazba ve výši 79,00 % p. a. a RPSN dosahovala 115,32 %.10. S ohledem na to, že podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni za poskytnutí úvěru úrok ve výši 0,4026 % denně, roční úroková sazba tudíž činila 146,949 %, a kdy RPSN dosahovala 299,98 % (přičemž podle veřejně dostupné databáze ČNB ARAD byla v době uzavírání smlouvy obvyklá výše roční úrokové sazby 8,7 % a RPSN obvykle činila 9,13 %), a vzhledem ke shora uvedeným zákonným ustanovením a citované judikatuře, soud po právní stránce uzavřel, že smlouva o úvěru uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 5. 9. 2024 je z důvodu nepřiměřeně vysokého protiplnění za poskytnutí úvěru absolutně neplatná, a to pro rozpor s dobrými mravy. Uzavře-li totiž úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Soud k absolutní neplatnosti přihlíží ze zákona.11. Žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně peněžní prostředky na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a tedy bez právního důvodu. V důsledku toho byl žalobkyní uplatňovaný nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 35 000 Kč. Žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 35 000 Kč jakožto bezdůvodného obohacení žalovaného. Žalobě bylo rovněž částečně vyhověno ohledně nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení byl stanoven v návaznosti na odeslání předžalobní upomínky. Podle § 573 o. z. má soud za to, že předžalobní výzva se do dispozice žalovaného dostala třetí pracovní den po jejím odeslání, tedy dne 19. 2. 2025. Ode dne následujícího je žalovaný ohledně částky bezdůvodného obohacení v prodlení. Soud tedy žalobkyni přiznal nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky bezdůvodného obohacení ve výši 35 000 Kč, a to od 20. 2. 2025. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť byla-li smlouva shledána absolutně neplatnou, nelze na jejím základě přiznat další žalobou požadovaná plnění.12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v říz