8 C 303/2025-14 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobou podanou nadepsanému soudu dne 30. 6. 2025 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 12 000 Kč na nesplacené jistině úvěru, částky 11 095 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení z částky 12 000 Kč od 8. 12. 2024 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že pohledávku za žalovaným nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, se společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“). Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným , Anonymizováno, , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému úvěru ve výši 12 000 Kč, který měl být spolu se smluvním úrokem splacen nejpozději do , datum, . Žalovaný však dlužnou částku neuhradil a dostal se tak do prodlení. Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu, a to odesláním výzvy k plnění dne , datum, .2. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když z dodatku č. , hodnota, ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne , datum, bylo zjištěno, že předmětná pohledávka vymáhaná touto žalobou byla postoupena žalobkyni, přičemž žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem žalobkyně ze dne , datum, ve smyslu § 1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), který byl předán k poštovní přepravě téhož dne, jak je patrné z podacího lístku.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovanou stranu, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že účastníci na shora uvedenou výzvu nereagovali, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní a ze žalobních tvrzení učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci. Soud zjistil, že na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne , datum, mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným jakožto spotřebitelem, poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, jak vyplývá z předložené dokladu o odeslání platby ve výši 12 000 Kč na bankovní účet č. , č. účtu, , který ve smlouvě o úvěru žalovaný označil jako číslo svého bankovního účtu. Žalovaný měl dle obsahu smlouvy povinnost úvěr vrátit formou splátek v pohyblivé výši spolu se smluvním úrokem ve výši 150 % ročně, když RPSN činila 311,30 %. Dále byla smlouvou sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, kterou však žalobkyně žalobou vůči žalovanému neuplatnila. Žalovaný na dluh ničeho neuhradil. Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu dopisem ze dne , datum, odeslaného dle podacího lístku téhož dne.6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Podle nálezu Ústavního soudu IV. US 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením o. z., ale především článku 36 Listiny.9. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spis. značka 33 Odo 234/2005 se uvádí: „Při sjednání úroku, při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba, nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“.10. Uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru soud shledal absolutně neplatnou pro její zjevný rozpor s dobrými mravy. Úvěrová smlouva se příčí dobrým mravům, jako celek, a je tak absolutně neplatná dle ustanovení § 588 věta 1. o. z. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti.11. Z obsahu smlouvy vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla relativně nízkou částku ve výši 12 000 Kč a zneužila absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, právní předchůdkyně žalobkyně do smluvních ujednání zahrnula povinnost dlužníka zaplatit nepřiměřené navýšení, tedy RPSN 311,30 % a úrok ve výši 150 % ročně, a to za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru se splatností do 1 roku činil v dubnu 2024 7,15 % ročně a RPSN 9,14 % (dle statistiky ARAD ČNB). Z výše úrokové míry a RPSN je zjevné, že tyto se vymykají obvyklým částkám, které by měl dlužník za poskytnutí prostředků věřiteli zaplatit. Dle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 by tak bylo možné tolerovat maximální navýšení na úrok 24,15 % ročně a RPSN 27,42 %. S ohledem na uvedené navýšení u smlouvy o úvěru o desítky procent a smluvní ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky je nutno považovat smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, jsou nemravné celé smlouvy o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence, naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C 488/11).12. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku ve výši 12 000 Kč, na kterou žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. S ohledem na to, že smlouvu o úvěru soud shledal jako absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy jako celek, provedl soud vypořádání z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. Soud tak žalovanému uložil vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 12 000 Kč. Žalobě bylo dále z části vyhověno ohledně úroků z prodlení dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž počátek prodlení byl stanoven v návaznosti na uplynutí třídenní lhůty k uhrazení dluhu stanovené v předžalobní výzvě k plnění ze dne , datum, doručené podle § 573 o. z. žalovanému dne , datum, v souladu s níž se žalovaný dnem , datum, ocitl v prodlení. Ve zbývající výši byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť byla-li smlouva shledána jako absolutně neplatná, nelze na jejím základě přiznat další, žalobou požadovaná, plnění.13. Soud dále uložil žalobkyni povinnost uhradit doplatek soudního poplatku ve výši 76 Kč v souladu s položkou 2 odst. 2. Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, když ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz. Žalobkyně na soudním poplatku doposud uhradila 924 Kč, cena předmětu řízení bez příslušenství je ve výši 12 000 Kč, soudní poplatek tedy činí částku ve výši 1 000 Kč.14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, a žalovaný, který se řízení fakticky neúčastnil, náhradu nákladů řízení neuplatnil a z obsahu spisu je zřejmé, že mu náklady v souvislosti s řízením vzniknout nemohly.