9 C 255/2025-17 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 41 842 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 5. 1. 2024 byla mezi žalovaným a společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a. s., se sídlem , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , adresa, , IČ , IČO, , (dále jen „původní věřitel“), uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (dále jen „smlouva“), na základě které se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč. Na základě smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému úvěr v uvedené výši. Žalovaný se zavázal původnímu věřiteli poskytnutou jistinu vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 21 842 Kč, a to nejpozději dne 4. 2. 2024. Ani přes předžalobní výzvu však dosud žalovaný neuhradil ničeho.2. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2025 bylo zjištěno, že původní věřitel pohledávku vymáhanou touto žalobou postoupil žalobkyni v souladu s § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn oznámením ze dne 15. 3. 2025 ve smyslu § 1882 o. z.3. Žalovaný je občanem Slovenska, tím je dán mezinárodní prvek. Právní předchůdkyně žalobkyně provozovala svou podnikatelkou činnost v České republice v době uzavření smlouvy, kdy zde měl bydliště také žalovaný. Zdejší soud je proto mezinárodně příslušný podle čl. 17 bod 1 písm. c) nařízení Rady EU č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Podle čl. 18 bod 2 nařízení Brusel I bis jsou soudy České republiky mezinárodně příslušné podle bydliště žalovaného v době podání žaloby. Podle čl. 6 bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy je rozhodným právem právní řád České republiky (níže uvedené právní předpisy) s ohledem na to, že jde o nárok ze smlouvy o úvěru, žalovaný jako spotřebitel ve smyslu shora citovaného ustanovení nařízení má bydliště v době podání žaloby na území České republiky a právní předchůdkyně žalobkyně provozovala svou profesionální, resp. podnikatelskou činnost, v České republice a smlouva spadá do rozsahu této činnosti.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.5. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Ze smlouvy ze dne 5. 1. 2024 uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným bylo zjištěno, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že úvěr uhradí původnímu věřiteli nejpozději do 4. 2. 2024 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 21 842 Kč. Ze smlouvy dále vyplývá, že výše úrokové sazby byla stanovena na 40 % ročně a RPSN 9202,60 %. Z potvrzení o provedené odchozí platbě vystaveného dne 1. 3. 2025 Raiffeisen Bank, a. s., bylo zjištěno, že žalovaný ke dni 5. 1. 2024 čerpal finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na číslo účtu, které uvedl ve smlouvě o úvěru. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 3. 2025 ve spojení s poštovním podacím lístkem z téhož dne bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z titulu smlouvy uzavřené dne 5. 1. 2024 se stanovením třídenní lhůty k úhradě.6. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.7. Podle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanoveními občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že „Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Po zhodnocení provedených důkazů soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Soud se nejprve zabýval tím, zda se sjednaná úvěrová smlouva z hlediska smluvních ujednání jako celku platným právním jednáním. Z obsahu smlouvy vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku 20 000 Kč, a žalovaný se jí naopak zavázal vrátit částku 41 842 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný musel být v tíživé situaci. Právní předchůdkyně žalobkyně zneužila absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, právní předchůdkyně žalobkyně do smluvních ujednání zahrnula povinnost dlužníka zaplatit nepřiměřeně velké navýšení, RPSN 9202,60 %, a to za stavu, kdy obvyklá výše RPSN podle statistiky úrokových sazeb ČNB v lednu 2024 činila 9,68 % ročně. Podle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 by tak bylo možné tolerovat maximální navýšení RPSN 29,04 % ročně. Již s ohledem na uvedené navýšení je nutno považovat uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne 5. 1. 2024 za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence, naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-488/11). Žalovaný měl právní předchůdkyni žalobkyně uhradit zjevně nepřiměřeně vysoké náklady. V souhrnu měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradit více jak dvojnásobek poskytnuté jistiny, jedná se o rozpor s dobrými mravy a současně o rozpor se zákonem.12. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud je vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., kdy žalovaný se na úkor žalobkyně plněním, které mu bylo poskytnuto na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatil, a proto je povinen vydat žalobkyni částku 20 000 Kč. Dále má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení byl stanoven v návaznosti na prokázanou upomínku k zaplacení dlužné částky. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne 15. 3. 2025. Dne 19. 3. 2025 se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit do tří dnů, tj. do 22. 3. 2025. Dne 23. 3. 2025 se již ocitl v prodlení. Ve zbytku byla žaloba výrokem II zamítnuta s ohledem na shledanou absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako celku.13. V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle polo