1 C 175/2022-49 — Okresní soud v Prachaticích

1. Žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 726 EUR se zákonným úrokem z prodlení od dne 3. 4. 2021 do zaplacení s tvrzením, že pro žalovaného na základě jeho objednávky ze dne 25. 1. 2021 provedla přepravu 40 kulatých balíků sena, za což vystavila dne 1. 2. 2021 fakturu [číslo] na částku 726 EUR s datem splatnosti 2. 4. 2021. Žalovaný si seno převzal, avšak nezaplatil. 2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě sdělil, že žalovaný nárok neuznává s tím, že žalobkyně netvrdí ani neoznačuje důkazy, že tvrzená přeprava byla provedena řádně a včas a navrhl žalobu zamítnout. Podáním ze dne 5. 5. 2023 navíc žalovaný vznesl námitku promlčení k celé žalované pohledávce dle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), jejíž aplikaci dovozuje ze skutečnosti, že nakládka proběhla v České republice a vykládka v Německu, přičemž čl. 32 CMR stanoví pro nároky z přepravy, na něž se vztahuje úmluva, promlčecí dobu 1 roku. 3. Žalobkyně reagovala sdělením, že CMR není na daný případ aplikovatelná, naopak je namístě použít obecnou úpravu občanského zákoníku a též k čl. 32 CMR uvedla, že žalovaný neměl k dnešnímu dni vůbec úmysl za provedenou přepravu zaplatit. 4. Soud ve věci nařídil jednání, na němž jednatel žalobkyně uvedl, že přeprava objednaná žalovaným řádně proběhla, řidičem byl podepsán mezinárodní nákladní list [číslo] na němž k přání žalovaného nebylo uvedeno místo naložení (tzv. neutralizace), což klienty někdy bývá požadováno. Doplnil, že mu není znám důvod nepodepsání mezinárodního nákladního listu příjemcem, leč žalovaným byl ujištěn, že je vše v pořádku a po zaslání faktury přepravu uhradí. 5. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav. 6. Mezi stranami je nesporné, že se dne 25. 1. 2021 dohodly na přepravě 40 balíků sena, k níž došlo dne 27. 1. 2021, přičemž místem převzetí zásilky byla Česká republika a místem dodání Německo. Za přepravu si žalobkyně fakturovala cenu 726 EUR, která jí k dnešnímu dni přes zaslanou předžalobní upomínku nebyla uhrazena. 7. Jednatel žalobkyně [jméno] [příjmení] vypověděl, že vyhověl požadavku žalovaného stran tzv. neutralizace, tedy že na mezinárodním nákladním listu nebyly uvedeny údaje o tom, kde se seno nakládalo, ale pouze údaje žalovaného. K dotazu soudu na případné úmysly žalovaného, na jejichž základě by v souladu s čl. 32 CMR mohlo dojít k prodloužení promlčecí doby na 3 roky, jednatel žalobkyně uvedl, že je lze spatřovat v tom, že pan [příjmení] byl ze strany žalobkyně opakovaně obesílán, aby fakturu zaplatil, avšak nikdy nereagoval. Vše naopak směřoval k tomu, aby se nárok promlčel. Svědčí o tom rovněž nepodepsání nákladního listu ze strany příjemce zásilky a následné ujištění žalovaného, že fakturu řádně zaplatí. 8. Podle čl. 1 odst. 1 úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) uveřejněné vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb. (dále jen„ úmluva“), se tato úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran. 9. Podle čl. 32 odst. 1 úmluvy, se nároky z přeprav, na něž se vztahuje tato Úmluva, promlčují za jeden rok. V případě úmyslu nebo takového zavinění, které se podle práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu, je promlčecí doba tříletá. Promlčecí doba počíná běžet: a) při částečné ztrátě zásilky, při jejím poškození nebo při překročení dodací lhůty dnem vydání zásilky; b) při úplné ztrátě třicátým dnem po uplynutí dohodnuté dodací lhůty, a nebyla-li dodací lhůta dohodnuta, šedesátým dnem po převzetí zásilky dopravcem; c) ve všech ostatních případech uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravní smlouvy. Den, kterým promlčecí doba počíná běžet, se do promlčecí doby nepočítá. Promlčené nároky se nemohou již uplatňovat ani vzájemnou žalobou ani námitkami (čl. 32 odst. 4 úmluvy). 10. Na základě výše uvedeného nemá soud žádných pochybností o tom, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o přepravě podléhající ustanovením úmluvy, jelikož přeprava zásilky byla provedena silničním vozidlem a místa převzetí zásilky a jejího dodání uvedená ve smlouvě leží ve dvou různých smluvních státech (v České republice a Německu). Dokonce samotnou žalobkyní použitý formulář objednávky a mezinárodního nákladního listu k úmluvě odkazuje. Názor žalobkyně, že na danou věc nelze úmluvu aplikovat, není tudíž správný. 11. Úmluva pak upravuje i promlčecí lhůtu (v terminologii úmluvy dobu) nároku z přepravy, jímž požadavek žalobkyně na zaplacení ceny přepravy bezpochyby je (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004), v délce trvání 1 roku, ledaže by byl zjištěn úmysl nebo takové zavinění, které se podle práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu, druhé strany. 12. Ve věci nebyl zjištěn úmysl žalovaného či zavinění ve smyslu čl. 32 úmluvy, v jehož důsledku by promlčecí doba byla tříletá. Sama žalobkyně ono zavinění spatřuje v nestandardním jednání žalovaného, který nechtěl uvádět místo přijetí zásilky (ač sama žalovaná uvedla, že to není mezi klienty zcela neobvyklý požadavek) a žalobkyni ujišťoval, že řádně zaplatí. Na základě těchto skutečností však nelze uzavřít, že na straně žalovaného existovalo zavinění předvídané v čl. 32 úmluvy. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že žalovaný neměl nikdy v úmyslu cenu přepravy zaplatit a hodlal docílit promlčení nároku, nebylo přes poučení soudu nijak prokázáno. 13. Nárokem v této věci nadto je požadavek na zaplacení ceny přepravy návazně na její realizaci podle uzavřené smlouvy o přepravě. Potud byly strany ve shodě a skutečnost, že druhá strana neuhradí požadovanou cenu, nezakládá zavinění vzniku tohoto nároku (kterýžto vzniká již splněním povinností přepravce dle smlouvy o přepravě). 14. Promlčecí doba tedy počala běžet dle čl. 32 odst. 1 písm. c) úmluvy okamžikem uplynutí tří měsíců ode dne uzavření přepravní smlouvy, takto 25. 4. 2021 (smlouva o přepravě byla uzavřena dne 25. 1. 2021) a uplynula dne 25. 4. 2022. Žaloba na zaplacení ceny přepravy však byla podána až dne 6. 9. 2022; dokonce i samotná předžalobní upomínka ze dne 16. 5. 2022 byla vypracována a zaslána až po uplynutí promlčecí doby. S ohledem na to, že žalobce vznesl námitku promlčení nároku, nezbylo soudu než žalobu zamítnout. 15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 9 217 Kč, které sestávají z odměny zástupce za 3 úkony právní služby po 1 820 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé – vyjádření k žalobě a účast na jednání) podle § 7 bodu 5 (výše peněžitého určena podle kurzu platného pro nákup valut, který je uveden kurzovním lístku České národní banky vydaném v době započetí úkonu každé konkrétní právní služby) ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhrada advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), a ze 3 tzv. režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Cestovné zástupce žalovaného na jednání soudu z [obec] do [obec] a zpět při ujetých celkem 90 km, průměrné spotřebě vozidla podle technického průkazu 10,5 litru benzínu na 100 km, vyhláškové ceně benzínu (podle ustanovení § 4 písm. a) vyhlášky č. 467/2022 Sb.) za 1 litr 41,20 Kč a sazby 5,20 Kč za 1 km základní náhrady za používání silničního motorového vozidla činí 857,34 Kč. Zástupci žalobce pak v souvislosti s cestou na jednání soudu a zpět podle ustanovení § 14 advokátního tarifu náleží rovněž náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby (4 započaté půlhodiny po 100 Kč) ve výši 400 Kč. Žalovanému soud přiznal i náhradu odpovídající 21 % DPH ve výši 1 599,64 Kč. 16. Žalovanému soud naopak nepřiznal požadovanou odměnu za obě vyjádření k žalobě; učinil tak proto, že pokud by první vyjádření mohlo být považováno za dostatečné ve smyslu poučení obsaženého v platebním rozkazu, nebylo by nutné vyzývat jej k vyjádření podruhé.