5 C 274/2024-17 — Okresní soud v Prachaticích

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 14 240,40 Kč čítající jistinu 10 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 2 900 Kč, poplatek za službu „Presto“ 165 Kč, a smluvní pokutu ve výši 1 175,4 Kč, dále zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 13 065 Kč, dále pak náhradu nákladů řízení. Jde o nevypořádané nároky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, uzavřené mezi účastníky dne 19. 3. 2023. Žalobkyně uvedla, že žalovaná na uvedenou částku neuhradila ničeho.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně se z účasti omluvila, žalovaná nikoliv. Ve věci proto bylo rozhodnuto bez přítomnosti účastníků.4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav.5. Dne 19. 3. 2023 uzavřela žalobkyně se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši celkem 10 000 Kč splatný 18. 4. 2023. Žalovaná se dále zavázala zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 29 % z úvěrované sumy (tj. z částky 10 000 Kč), poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč a poplatek za službu „Presto“. Žalovaná na výše uvedeném neuhradila ničeho.6. Z podání společnosti , právnická osoba, ., soud zjistil, že na účet dlužníka byl připsána dne 19. 3. 2023 částka 10 000 Kč z účtu č. , č. účtu, vedeného na jméno žalobkyně.7. Protože jde o spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zabýval se soud nejprve tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalované.8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem poskytnutí spotřebitelského úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 téhož zákona neplatnost smlouvy. Byť je zároveň stanoveno právo spotřebitele uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící od uzavření smlouvy, zabýval se soud splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy z úřední povinnosti, a to s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU – 2. senátu ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. Dle tohoto rozsudku musí být s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/EHS vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky vyplývající z porušení této povinnosti ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze, namítne-li spotřebitel tuto neplatnost, a to v tříleté promlčecí době. V souladu se závěry uvedeného rozsudku je tak nutno vykládat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že důsledkem porušení povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti.11. Žalobkyně sice obsáhle popsala svou metodiku posuzování úvěruschopnosti, avšak nedoložila, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalované v této konkrétní věci. Žalobkyně sice předložila metodiku posuzování úvěruschopnosti a výpis o posouzení úvěruschopnosti, avšak soud má za to, že tyto dokumenty nemohly poskytnout relevantní informace o aktuálním příjmu žalované. Protože žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru dostatečným způsobem posoudila úvěruschopnost žalované, je smlouva o úvěru neplatná.12. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávnímu užitím cizí hodnoty, neboť jím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru byla žalované uložena povinnost k vrácení přijaté a dosud nevrácené jistiny ve výši 10 000 Kč, jež při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru představuje bezdůvodné obohacení ve formě majetkového prospěchu získaného bez právního důvodu, který je žalovaný povinen vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že žalovaný bezdůvodné obohacení nevrátil, přechází na žalovaného, neboť žalobkyně nemůže prokazovat negativní skutečnost, že žalovaný něco neučinil. Je na žalovaném, aby soudu prokázal, že zaplatil řádně a včas. Žalovaný však nic takového netvrdí, ani neprokazuje.14. Nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení pak vyplývá z ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.15. V poměrech dané věci soud vnímá žalobu jako výzvu k plnění, žaloba byla žalovanému doručena v souvislosti s doručováním usnesení o zrušení platebního rozkazu dne 18. 4. 2023, od 19. 4. 2024 pak počíná prodlení žalovaného, Anonymizováno16. Pokud jde o nárok žalobkyně na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru 2 900 Kč, poplatku za službu „, Anonymizováno, “ ve výši 165 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 175,4 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 065 Kč od 19. 4. 2023 do zaplacení v rozsahu, v němž tento úrok převyšuje úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku, soud žalobu zamítl, neboť, jak uvedeno výše, smlouva, z níž by tyto nároky plynuly, byla shledána neplatnou.17. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v řízení úspěšná z 70,22 %, kdy byla neúspěšná v rozsahu 29,78 %, soud ji přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 40,44 % podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že plná náhrada nákladů se sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, dále pak ze třech úkonů právní služby o celkové výši 900 Kč, a tedy 300 Kč / jeden úkon (převzetí a přípravu právního zastoupení, výzvy k plnění a sepis žaloby) ve smyslu § 14b odst. 1, písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024. K výše uvedeným úkonům pak soud přiznal paušální náhradu výdajů ve smyslu § 14b odst. 5, písm. b) advokátního tarifu o 100 Kč /jeden úkon právní služby, celkem toliko 300 Kč. K výše uvedenému pak náleží i daň z přidané hodnoty ve výši dle § 14a odst. 1 advokátního tarifu ve výši 252 Kč. Pakliže plná náhrada nákladů řízení činí částku 2 252 Kč, soud tedy celkem přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 910,70 Kč.