6 C 49/2024-86 — Okresní soud v Prostějově

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 11. 1. 2024 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 15.006,13 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 715,51 Kč od 30. 11. 2018 do 23. 2. 2023, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.109,63 Kč od 30. 11. 2018 do 23. 2. 2023, úrokem 15,4 % ročně z částky 13.506,13 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 13.506,13 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 %. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, . a žalovaným byla dne 30. 11. 2018 uzavřena smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, , v níž se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 640,89 Kč, a to počínaje dnem 21. 12. 2018. Strany se ve smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 15,40 % p. a. Banka dne 30. 11. 2018 úvěr žalovanému poskytla bezhotovostním převodem prostředků na účet žalovaného. Žalovaný však svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Z tohoto důvodu banka využila svého práva a v souladu s produktovými podmínkami banky, prohlásila úvěr za okamžitě splatný v celé výši. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny ve výši 13.506,13 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku z dlužné jistiny ve výši 715,51 Kč (tento úrok je výsledný nezaplacený úrok, který žalovaný měl zaplatit v pravidelných měsíčních, anuitních, splátkách), smluvních poplatků ve výši 1 500,00 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1.109,63 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu, žalovaný však ani tak svůj dluh neuhradil. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek s datem úplaty dne 18. 9. 2023 mezi společností , Anonymizováno, . a společností , právnická osoba, ., a mezi žalobkyní a společností , Anonymizováno, . na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 10. 2023.2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. Žalobkyně se z jednání omluvila.4. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, ., a žalovaným dne 30. 11. 2018 soud zjistil, že banka se zavázala poskytnout žalovanému za dále ujednaných podmínek úvěr ve výši 30.000 Kč s roční úrokovou sazbou 15,40 %, který měl být splacen v měsíčních splátkách po 640,89 Kč, počínaje dnem 21. 12. 2018. Z platební historie pak soud zjistil, že žalovanému byla jistina úvěru ve výši 30.000 Kč poskytnuta dne 30. 11.2 018. Žalovaný v průběhu řízení tuto skutečnost ani nezpochybňoval. Podle platební historie dosud žalovaný z titulu úvěrové smlouvy uhradil částku celkem 35.008,94 Kč (viz rovněž doplňující podání žalobkyně ze dne 23. 4. 2024).5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. V posuzované věci se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 27. 5. 2022 (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. V daném případě žalobkyně k výzvě soud podáním doručeným dne 23. 4. 2024 doplnila tvrzení k provedení posouzení úvěruschopnosti žalovaného předchůdcem žalobkyně a k tomu předložila doklady ve formě vyjádření banky k procesu posouzení úvěruschopnosti a přehledu zjištěných údajů. Podle těchto dokladů činil deklarovaný příjem žalovaného 18.080 Kč, při zaměstnání na dobu neurčitou, žalovaný byl svobodný, bydlel u rodičů, měl jednu vyživovací povinnost, jeho výdaje činily 1.000 Kč a externí splátky 3.824 Kč (dluh cca 73.000 Kč). Jiné doklady pak žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.8. Z uvedeného soud předně uzavřel, že předchůdce žalobkyně nezjišťoval, resp. tuto skutečnost žalobkyně nijak neprokázala, jaké byly v době sjednání předmětné úvěrové smlouvy alespoň v základní rovině celkové osobní, finanční a majetkové poměry žalovaného, které mohly mít vliv na jeho schopnost poskytnutý úvěr splácet. Zejm. není zřejmé, zda se předchůdce žalobkyně zabýval tím, jaké měl žalovaný pravidelné výdaje na bydlení, zda a v jakém rozsahu plnil vyživovací povinnost a jaký to mělo vliv na celkový rozpočet žalovaného, přičemž žalovaným deklarovaná částka výdajů ve výši 1.000 Kč se jeví jako zcela neadekvátní. Dále nelze přehlédnout, že nebyly předloženy žádné důkazy, z nichž předchůdce žalobkyně při zjišťování a ověřování poskytnutých údajů vycházel (např. žádost žalovaného o úvěr, potvrzení zaměstnavatele, výplatní pásky, výpis z běžného účtu apod.) a ani soud tak neměl možnost ověřit, zda žalobkyní dokládané skutečnosti o poměrech žalovaného odpovídaly realitě či nikoliv. Soud proto na základě výše uvedeného uzavřel, že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a úvěr poskytl, aniž by byly na základě procesu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyloučeny důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, podle něhož „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlč