13 C 273/2024-63 — Okresní soud v Prostějově

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou Okresnímu soudu v Prostějově dne 20. 2. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 62.000,95 Kč s příslušenstvím (kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení, zákonným úrokem z prodlení a smluvním úrokem) s odůvodněním, že žalovaný dne , datum, uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce“) Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl právní předchůdce žalovanému peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč a žalovaný se zavázal tyto vrátit společně se smluvním úrokem ve výši 8 % ročně, s úrokem ve výši 1.522 Kč, s úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 14.700 Kč, s úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 4.154 Kč a s úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 5.400 Kč, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3.984 Kč. Žalovaný však úvěr nehradil řádně a včas, uhradil pouze částku 4.000 Kč, přičemž úvěr byl v důsledku prodlení žalovaného právním předchůdcem zesplatněn. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , s účinností ke dni , datum, , o čemž byl žalovaný vyrozuměn. Žalovaný ani po zaslání předžalobní upomínky ze dne 11. 1. 2024 ničeho dalšího neuhradil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný.3. Ve věci se konalo dne 29. 1. 2025 jednání, ke kterému se žalovaný nedostavil. Soud proto za splnění podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) jednal v nepřítomnosti žalovaného. Právní zástupce žalobkyně se dostavil a uvedl, že žalobkyně na žalobě trvá v jejím plném rozsahu. Poté soud provedl dokazování listinnými důkazy a po tomto má za zjištěné následující skutečnosti:- Z přehledu plateb v hotovosti, že žalovaný na smlouvě o úvěru uhradil částku 4.000 Kč.- Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , že právní předchůdce uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytl v hotovosti peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč a žalovaný se zavázal tyto vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3.984 Kč společně s úrokem ve výši 1.522 Kč a poplatky v souhrnné výši 24.254 Kč.- Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy a oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , že pohledávka za žalovaným byla s účinností ke dni , datum, postoupena na žalobkyni a žalovaný o tomto byl vyrozuměn.- Z výzvy k plnění ze dne 11. 1. 2024 včetně podacího lístku, že žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 67.396,99 Kč.4. Po provedeném dokazování má soud za prokázáno, že mezi právním předchůdcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Před poskytnutím úvěru nebyla úvěruschopnost žalovaného zkoumána. Žalovaný úvěr řádně a včas neuhradil, uhradil pouze částku 4.000 Kč. Pohledávka byla následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , s účinností ke dni , datum, , postoupena na žalobkyni.5. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 věta první zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.6. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.7. S ohledem na zjištěný skutkový stav věci a právní úpravu dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná jen částečně. Závazek žalovaného přicházelo do úvahy posoudit po právní stránce jako vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru (§ 2395 o. z.). V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku ve výši 30.000 Kč. Poté, co soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný jednali o uzavření smlouvy vykazující znaky spotřebitelského úvěru, měl na paměti nezbytné posouzení věci z hlediska splnění povinnosti věřitele postupovat před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy v souladu s právní úpravou zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Věřitel poskytl žalovanému finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru. Věřitele v návaznosti na to stíhala zákonná povinnost prověřit schopnost žalovaného splatit úvěr. Žalobkyně tvrdila, že věřitel splnil tuto svou zákonnou povinnost, nicméně zjištěný skutkový stav neumožňuje, aby soud mohl takový závěr učinit. Žalobkyně totiž v řízení soudu netvrdila skutečnosti týkající se zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, a také ani nepředložila žádné důkazy, kterými by řádné ověření úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru prokázala (např. výpisy z účtu, nájemní smlouva apod.), a to i přes zákonné poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř. Lze tedy shrnout, že věřitel, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, řádně neposoudil zákonem předvídaným postupem úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžité prostředky ve výši 30.000 Kč bez předchozího splnění své zákonné povinnosti, dospěl soud k závěru o neplatnosti takto uzavřené smlouvy, přičemž k této musí přihlédnout i bez návrhu (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).8. S ohledem na skutečnost, že žalovanému byly žalobkyní poskytnuty prostředky ve výši 30.000 Kč, bylo na místě uvažovat o tom, zda žalovaného nestíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající výši převzatých prostředků. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému 30.000 Kč, žalovaný zaplatil prozatím částku 4.000 Kč, proto soud na podkladě zásad o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) zavázal žalovaného k zaplacení částky 26.000 Kč coby plnění, které žalovaný od právního předchůdce převzal, ale dosud neposkytl zpět. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 soud žalobkyni nepřiznal úroky z prodlení, když žalovaný se nem