7 C 431/2020-17 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným zdejšímu soudu domáhala zaplacení celkové částky 65 354 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výrokové části tohoto rozhodnutí. Dle tvrzení žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, na základě které dodávala do odběrného místa žalovaného elektřinu oproti závazku žalovaného za dodanou elektřinu zaplatit cenu. V období od 24. 1. 2018 do 16. 1. 2019 dodávala žalobkyně žalovanému elektřinu, za což vystavila žalovanému fakturu na částku 61 923 Kč. Na tuto fakturu hradil žalovaný pouze částečně částkami 7 000 Kč (dne 11. 2. 2019) a 7 209 Kč (dne 23. 4. 2019) a zůstal žalobkyni dlužen částku 47 714 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému upomínku k úhradě dlužné částky dne 20. 5. 2019, za což si naúčtovala v souladu s všeobecnými obchodními podmínkami poplatek ve výši 240 Kč. Za dodávku elektřiny v období od 17. 1. 2019 do 11. 6. 2019 vystavila žalobkyně žalovanému fakturu znějící na částku 17 400 Kč. Na tuto částku neuhradil žalovaný žalobkyni ničeho. S ohledem na prodlení žalovaného s platbami nárokovala žalobkyně též smluvní úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně z dlužných částek. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, jejíž součástí jsou všeobecné obchodní podmínky, a na základě se žalobkyně zavázala žalovanému dodávat elektřinu a žalovaný se zavázal zaplatit cenu (prokázáno smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne 16. 1. 2018). Žalobkyně dodávala do odběrného místa žalovanému elektřinu v období od 24. 1. 2018 do 16. 1. 2019, za což vystavila žalovanému fakturu znějící na částku 61 923 Kč se splatností 31. 1. 2019 (prokázáno fakturou [číslo]). Žalovaný na předmětnou fakturu plnil jen částečně, když dne 11. 2. 2019 uhradil 7 000 Kč a dne 23. 4. 2019 7 209 Kč, a zůstal žalobkyni dlužen částku 47 714 Kč. Za dodávku elektřiny v období od 17. 1. 2019 do 11. 6. 2019 vystavila žalobkyně žalovanému fakturu znějící na částku 17 400 Kč splatnou dne 8. 7. 2019 (prokázáno fakturou [číslo]). Na tuto fakturu neuhradil žalovaný ničeho. Z všeobecných podmínek dodávky elektřiny (dále VOPD) bylo soudem zjištěno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou dlužných částek vzniká tomuto povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši stanovené právními předpisy. Z všeobecných obchodních podmínek soud dále zjistil, že v případě zaslání upomínky k úhradě žalovanému, je žalobkyně oprávněna účtovat poplatek 240 Kč za každou takovou upomínku. VOPD jsou účinné a dle ostatních ujednání nahrazují všechny Všeobecné obchodní podmínky dodávky elektřiny vydané v minulosti. Žalobkyně zaslala žalovanému upomínku k úhradě dlužných částek s upozorněním, že v případě prodlení s platbou dlužné částky mu bude účtován úrok z prodlení ve výši stanovené právními předpisy (prokázáno upomínkou ze dne 20. 5. 2019). Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek (prokázáno výzvou k plnění ze dne 23. 6. 2020). 5. Ostatní důkazy předložené žalobkyní neobsahují skutečnosti nové či pro tuto věc relevantní. 6. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány. 7. Po právní stránce je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným smlouvou o dodávce elektřiny dle ustanovení § 50 a násl. zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen„ energetický zákon“). 8. Podle ustanovení § 1968 o.z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 9. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně plnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána, až na požadovanou výši úroku z prodlení, důvodně. Žalobkyně dodávala žalovanému do odběrného místa elektřinu, čímž splnila svůj závazek ze smlouvy, žalovaný však svou povinnost za poskytnutou dodávku zaplatit cenu nesplnil, když zůstal žalobkyni dlužen částku 47 714 Kč a 17 400 Kč. Žalobkyni dále vznikl nárok na úhradu dlužného poplatku za odeslanou upomínku ve výši 240 Kč. 11. Jelikož je žalovaný v prodlení s plněním peněžitého dluhu, náleží žalobkyni též zákonný úrok z prodlení z dlužné částky v rozsahu uvedeném ve výroku I. Soud nepřiznal žalobkyni požadovaný smluvní úrok z prodlení, neboť dle VOPD účinných od 31.3.2018, které nahradily všechny obchodní podmínky dodávky elektřiny vydané v minulosti, při prodlení s úhradou splatné pohledávky vzniká dlužníku povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši stanovené právními předpisy. Jediným právním předpisem, který stanoví výši úroku z prodlení, je nař. vlády č. 351/2013 Sb., podle něhož pro daný případ odpovídá zákonný úrok z prodlení pro období od 1.1.2019 výši 9,75 % ročně a pro období od 1.7.2019 výši 10 % ročně. Tento zákonný úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán, v rozdílu mezi ním a požadovaným smluvním úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta (výrok II.). 12. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je shora ve výroku I. a II. tohoto rozsudku uvedeno. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení co do jistiny zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 17 280,20 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 615 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 65 354 Kč sestávající z částky 3 740 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12 120 Kč ve výši 2 545,20 Kč.