11 C 85/2021-23 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 3 510 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 623,99 Kč z titulu neuhrazených televizních poplatků za období od července 2018 do srpna 2020 včetně v částce po 135 Kč měsíčně (tj. 26 x 135 Kč), když se žalovaný přihlásil jako poplatník televizního poplatku do evidence žalobkyně dne 1. 4. 1991 a ke dni podání žaloby se z této evidence neodhlásil. 2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil. Uvedl sice, že na adrese [adresa] adrese prodal a s rodinou se přestěhoval na adresu [adresa], a tak tomu bylo i v předmětném období od července 2018 do srpna 2020 včetně. Žalovaný uvedl, že jedinou chybou z jeho strany je, že žalobkyni v době svého přestěhování neoznámil, že poplatky bude místo něj hradit jeho syn. 3. Žalobkyně dále ve své replice uvedla, že tvrzení žalovaného nerozporuje, avšak žalovaný měl povinnost oznámit žalobkyni jakékoliv změny ohledně údajů o poplatníkovi a měl povinnost se odhlásit v případě, kdy dle jeho subjektivního názoru přestal mít povinnost platit televizní poplatky. Žalobkyně žádnou odhlášku žalovaného ani změnu jeho adresy pro doručování neeviduje, žalovaný tak nesplnil svou odhlašovací povinnost. Do doby odhlášení tak žalovaný zůstává poplatníkem a svědčí mu zákonná povinnost hradit televizní poplatky. Na to nemá vliv ani skutečnost, že žalovaný na adrese uvedené v žalobě v předmětném období nebydlel. 4. Z jednání nařízeného na den 5. 10. 2021 se žalobkyně řádně a včas omluvila z důvodu kolize s jiným soudním jednáním, avšak nepožadovala odročení jednání a výslovně souhlasila s jednáním bez její přítomnosti. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodnul bez přítomnosti žalobkyně. 5. Na základě předložených listinných důkazů byl soudem zjištěn následující skutkový stav: Žalovaný je od 1. 4. 1991 poplatníkem televizních poplatků na adrese [ulice a číslo] v [obec], neboť se jako držitel televizního přijímače přihlásil do příslušné evidence, přičemž ke dni 21. 6. 2021 nebyl z evidence poplatníků televizních poplatků odhlášen (prokázáno potvrzením o přihlášení poplatníka televizních poplatků). Žalovaný nehradil televizní poplatky od července 2018 do srpna 2020 včetně, dlužná částka televizních poplatků tak činí celkem částku 3 510 Kč, tj. 26 měsíců x 135 Kč. Žalovaný byl vyzván k plnění doporučeným dopisem ze dne 26. 11. 2020 (prokázáno výzvou k plnění ze dne 26. 11. 2020 včetně kopie vrácené obálky). Dne 21. 10. 2015 žalovaný prodal nemovitost – bytovou jednotku na adrese [ulice a číslo] v [obec] novým vlastníkům a zavázal se bytovou jednotku předat kupujícím nejpozději do 5 dnů poté, co bude zapsán vklad vlastnického práva kupujících k předmětu převodu do katastru nemovitostí (prokázáno smlouvou o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 7.1.2014). Od ledna 2018 do června 2021 včetně, tj. rovněž v období týkající se tohoto řízení, byly z bankovního účtu syna žalovaného č. [bankovní účet] placeny televizní poplatky ve výši 135 Kč měsíčně a rozhlasové poplatky ve výši 45 Kč měsíčně (prokázáno výpisy z účtu syna žalovaného – [jméno] [celé jméno žalovaného], kopie občanského průkazu [jméno] [celé jméno žalovaného]). 6. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, platí, že poplatníkem televizního poplatku je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle § 6 citovaného zákona činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. Podle § 5 odst. 2 citovaného zákona Rozhlasový poplatek neplatí fyzická osoba žijící ve společné domácnosti s poplatníkem rozhlasového poplatku, který splnil oznamovací povinnost uloženou v § 8 odst. 2. Televizní poplatek neplatí fyzická osoba žijící ve společné domácnosti s poplatníkem televizního poplatku, který splnil oznamovací povinnost uloženou v § 8 odst. 2. Podle § 8 odst. 8 písm. c) citovaného zákona je z evidence poplatníků rozhlasového nebo televizního poplatku povinen se odhlásit poplatník, který neplatí rozhlasový nebo televizní poplatek podle § 5 odst. 2, a to do 15 dnů ode dne, kdy nastaly skutečnosti odůvodňující odhlášení. Při odhlášení je povinen připojit písemné čestné prohlášení potvrzující, že nastala některá z těchto skutečností. Odhlašuje-li se z evidence poplatníků fyzická osoba, která podle § 5 odst. 2 neplatí rozhlasový nebo televizní poplatek, je v čestném prohlášení povinna dále uvést jméno, popřípadě jména a příjmení, datum narození a adresu trvalého pobytu, u cizinců popřípadě dlouhodobého pobytu poplatníka, s nímž žije ve společné domácnosti a který splnil oznamovací povinnost podle odstavce 2. 7. Žalovaný sice nesplnil svou zákonem stanovenou povinnost odhlásit se z evidence televizních poplatků, avšak prokázal, že za dané období, tj. od července 2018 do srpna 2020 včetně, byly v rámci jeho domácnosti televizní poplatky řádně zaplaceny. Dále žalovaný prokázal, že na uvedené adrese nebydlel, a tudíž zde ani nemohl televizní připojení využívat. Žalobkyně po zjištění, že byly jí nárokované poplatky řádně uhrazeny, trvala na formalistickém výkladu zákona a na uhrazení uvedených televizních poplatků spolu s částkou výši 623,99 Kč představující kapitalizované úroky z prodlení. Soud je toho názoru, že úmyslem zákonodárce nebylo trestat osoby, které se pouze určitým nedopatřením zapomněly z evidence poplatníků odhlásit, ale ustanovení zákona má především dopadat na osoby, které poplatky skutečně neplatí a nesplněním odhlašovací povinnosti se snaží placení televizních a případně i jiných poplatků vyhnout. Pokud by soud postupoval formalisticky čistě podle znění zákona a uložil žalovanému povinnost žalobkyní požadované televizní poplatky zaplatit, nastala by situace, kdy by v rámci jedné domácnosti byly za poměrně dlouhé období (26 měsíců) placeny televizní poplatky de facto dvakrát, což by bylo nepřiměřeně přísné a ve svém důsledku v rozporu s principy spravedlnosti. Na základě této úvahy soud shledal nárok žalobkyně nedůvodným a žalobu zamítnul. 8. O nákladech řízení rozhodl soud tak, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož ve věci zcela úspěšný žalovaný (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) se výslovně svého nároku na náhradu nákladů řízení vzdal.