35 C 293/2024-29 — Okresní soud Praha-východ

Předmětem řízení bylo osvojení zletilé osvojenkyně, které není obdobou osvojení nezletilého.Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Osvojenkyně je dcerou , jméno FO, a , jméno FO, , rozené , Anonymizováno, , přičemž rodiče osvojenkyně jsou již zemřelí (vizte výpis z CEO, rodný list osvojenkyně). Manžel osvojitelky je již zemřelý, z manželství se žádné děti nenarodily (vizte výpis z CEO, úmrtní oznámení). Dcera osvojenkyně , jméno FO, je již zemřelá (vizte úmrtní list). Osvojenkyně a osvojitelka mají blízký vztah, který se podobá vztahu matky a dcery. Pomáhají si, pravidelně se navštěvují a obě mají zájem o realizaci osvojení. Syn osvojenkyně si je vědom následků osvojení s projevil s ním souhlas.Z ostatních provedených důkazů nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro posouzení věci.Podle § 848 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.), není-li to na újmu důležitých zájmů potomků osvojitele nebo potomků osvojovaného, lze osvojit zletilého výjimečně také z důvodů hodných zvláštního zřetele, pokud je to přínosné pro osvojitele a osvojence navzájem, nebo v odůvodněných případech alespoň pro jednoho z nich.Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že zákonné podmínky pro osvojení zletilé osvojenkyně osvojitelkou, které není obdobou osvojení nezletilého, jsou splněny. Soud neshledal, že by osvojení zletilé bylo na újmu synovi osvojenkyně. Naopak vyšlo najevo, že osvojenkyně a osvojitelka mají o osvojení zájem, že jejich vztah je blízký stejně jako matky a dcery. Soud má tedy za to, že osvojení je přínosné pro oba účastníky, proto rozhodl o osvojení zletilé osvojenkyně tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve výroku II. pak soud akcentoval specifika daného druhu osvojení daná § 849 o. z. Nakonec soud rozhodl o dopadu osvojení i na syna osvojované, neboť s tímto postupem vyslovil souhlas (§ 852 o. z.).O nákladech řízení rozhodl soud podle § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v účinném znění, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť soud neshledal důvody, pro něž by tuto náhradu některému z účastníků přiznal.