39 C 261/2024-52 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 8. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 622,68 Kč s příslušenstvím uvedeným shora ve výroku I. tohoto rozsudku. Tvrdila, že dne , datum, uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovaný u žalobkyně oprávněn čerpat úvěr do výše 10 000 Kč, a to s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru až do výše tohoto limitu, a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet měsíčními splátkami ve výši 500 Kč měsíčně. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel, v důsledku čehož žalobkyně prohlásila úvěr dne 17. 1. 2024 za okamžitě splatný. Žalobkyně se žalobou domáhala částky 12 622,68 Kč, skládající se z jistiny ve výši 9 989,90 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 510,80 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 24,98 Kč a poplatků ve výši 2 097 Kč, dále pak úroku ve výši dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., a zákonného úroku z prodlení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě předžalobní upomínky ze dne 23. 7. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud žalovaného i žalobkyni podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci se ve stanovené lhůtě nevyjádřili, ačkoli jim bylo předmětné usnesení řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.4. Jelikož je žalovaný státním příslušníkem Rumunska, proto se soud zprvu zabýval otázkou pravomoci a příslušnosti českého soudu a otázkou rozhodného práva. Soud na daný vztah – podle ustanovení § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, aplikoval co do určení příslušnosti úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a dospěl k závěru, že dle tohoto ustanovení je dána jeho pravomoc i příslušnost nadepsaného soudu k rozhodnutí věci, neboť osoba, která má bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost může být žalována u soudů tohoto členského státu, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn (článek 4 a 7 nařízení č. 1215/2012). Podle článku 4 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném, pro smluvní závazkové vztahy ze dne 17.6.2008 (Řím I) je rozhodným právem v daném případě právo České republiky, když sídlo právního předchůdce poskytovatele služby (poskytnutí úvěru) se nachází na území České republiky.5. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše 10 000 Kč, a to s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru až do výše tohoto limitu, a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu, tj. ve výši 500 Kč spolu s úrokem ve výši 16,90 % ročně a dále spolu s poplatky. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a ceník. V čl. 7.2 smlouvy si strany dále sjednaly oprávnění žalobkyně prohlásit dluh za ihned splatný v případě, že žalovaný poruší podmínky smlouvy (prokázáno smlouvou o revolvingovém úvěru, všeobecnými obchodními podmínkami a sazebníkem). Žalovaný nesplnil svou povinnost, když poskytnuté finanční prostředky řádně a včas nesplácel, žalobkyně proto úvěr ke dni 17. 1. 2024 zesplatnila, což žalovanému oznámila dopisem (prokázáno rozhodnutím o okamžité splatnosti). Dlužná částka nebyla uhrazena ani po zaslání předžalobní upomínky ze dne 23. 7. 2024 (prokázáno výzvou k úhradě dluhu včetně podacího archu). Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen celkem částku 12 622,68 Kč, sestávající z jistiny ve výši 9 989,90 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 510,80 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 24,98 Kč a poplatků ve výši 2 097 Kč (prokázáno podklady pre súdne konanie ze dne 1. 6. 2021). Před poskytnutím úvěru žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného s tím, že zjistila a z jeho výpisů z účtu ověřila, že jeho příjem činil 16 567 Kč měsíčně a jeho další splátky činily 5 125 Kč (prokázáno listinou – posouzení úvěruschopnosti klienta a výpisy z účtu žalovaného)6. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.9. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalovanému vznikla povinnost vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutý úvěr i s dohodnutým úrokem, jakož i platit sjednané poplatky. Žalovaný tuto svou povinnost neplnil řádně a včas. Žalobkyně prokázala, že před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalované k zaplacení poskytnutého plnění ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když výše poskytnutého plnění, resp. splátky pro jeho vrácení ve výši 500 Kč odpovídala reálným možnostem žalovaného, tj. jeho příjmu 16 567 Kč. Protože žalovaný dluh ve lhůtě splatnosti neuhradil, dostal se do prodlení (§ 1968 o. z.) a je povinen platit i úrok z prodlení v zákonné výši, tj. ve výši stanovené vládním nařízením (§ 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Soud tak shledal žalobu zcela důvodnou.12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř., kdy ve věci zcela úspěšné žalobkyni náleží plná náhrada nákladů řízení. Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z částky 600 Kč představující paušální náhradu hotových výdajů za 2 úkony (výzva k plnění a žaloba) v souladu s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.13. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.); náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).