10 C 243/2025-17 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 15. 9. 2025 domáhala na žalované zaplacení částky 24 200 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, a to převodem z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně na bankovní účet žalované a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit spolu se smluvním úrokem ve výši 9 200 Kč nejpozději do 21. 1. 2025. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou úvěru, ohledně čehož byla právní předchůdkyní žalobkyně upomínána, do dnešního dne ničeho neuhradila. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tak požaduje úhradu jistiny ve výši 20 000 Kč, úroků z úvěru ve výši 4 200 Kč a úroku z prodlení z částky 24 200 Kč od 22. 1. 2025 do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o.s.ř.“) k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně dala souhlas přímo v podaném návrhu, žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Soud tedy dle § 115a a § 101 odst. 4 o.s.ř., věc projednal na základě účastníky předložených listinných důkazů.4. Pakliže soud nárok uplatnění žalobou částečně zamítl, odkazuje k tomuto soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1695/2005., v němž bylo uzavřeno, že v řízení vedeném dle ustanovení § 115a o. s. ř. nelze zamítnout návrh tehdy, jestliže na základě listin tvořících obsah spisu nelze učinit závěr, že žalobce svůj nárok prokazuje. Soudem nebylo v daném případě uzavřeno, že skutkový děj nelze postavit najisto. Z listin žalobkyní předložených soud učinil závěr o skutkovém ději a pokud byl žalobní návrh v části zamítnut, tak pouze proto, že z listin žalobkyni předložených nelze z hlediska právního hodnocení učinit jiný závěr, než ten, že žalobní nárok není částečně důvodným. Soud k tomu pro úplnost uvádí, že ačkoliv je nutno věc posoudit jinak než dle účastníkova právního názoru, případné poučení dle citovaného zákonného rozhodnutí by zde nemohlo vést k jinému rozhodnutí soudu.5. Na základě listinných důkazů vzal soud za prokázaný tento skutkový stav věci: Právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, a žalovaná uzavřeli prostřednictvím prostředků elektronické komunikace dne 15. 11. 2024 úvěrovou smlouvu, na základě které měla být poskytnuta žalované částka 20 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala splatit jistinu poskytnutého úvěru ve smlouvou stanovených minimálních splátkách (5 % z výše jistiny a úrok přirostlý za předchozích 30 dnů) spolu s úrokem z úvěru za dobu jeho poskytnutí ve výši 4 600 Kč (zápůjční úroková sazba 279,83 % ročně, RPSN 1141%) do 12 měsíců od uzavření smlouvy s tím, že žalovaná je povinna v této lhůtě uhradit zůstatek jistiny, úroků z úvěru i případných dalších cen (důkaz: smlouva o úvěru č. , hodnota, , výpis z běžného účtu). Z výpisu z bankovního účtu soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na účet žalované částku ve výši 20 000 Kč, Anonymizováno, dne 15. 11. 2024 (důkaz: výpis z účtu). Žalovaná byla upomínána k úhradě dluhu právní předchůdkyní žalobkyně, a to upomínkou z 21. 1. 2025 (důkaz: poslední možnost dohody na úhradě ze dne 21. 1. 2025). Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 (důkaz: rámcová smlouva o postoupení pohledávek, dodatek č. , hodnota, ke smlouvě o postoupení pohledávek), tato skutečnost byla žalované oznámena dne 19. 6. 2025 (důkaz: oznámení o postoupení pohledávky). Dne 19. 6. 2025 byla žalovaná vyzývána k úhradě předžalobní upomínkou (důkaz: výzva, podací lístek).6. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.7. Po právní stránce soud věc posuzoval podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto nařízením je s ohledem na dobu, kdy se dostal žalovaný do prodlení s úhradou dlužné částky, nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle jehož § 2 platí, že výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užití cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.11. V daném případě je třeba uzavřenou smlouvu posoudit nejen podle shora citovaného ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Ohledně povinnosti posouzení úvěruschopnosti se podává např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který lze dle názoru soudu použít i při výkladu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschop