16 C 341/2021-281 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobce se u soudu domáhal určení uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku. Uvedl, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. 375, jehož součástí je budova č. p. 157 – rodinný dům, dále parc. č. st. 381, jehož součástí je budova bez č. p., č. e., parc. č. 135/10 a parc. č. 135/227, vše v obci , adresa, , k. ú. , adresa, , zapsaný na LV č. , hodnota, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj. Žalovaný je naproti tomu vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, – ostatní plocha, v obci , adresa, , zapsaného na LV č. , hodnota, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj a dalších pozemků tvořících areál Průhonického parku. Žalobce je od roku 2018 do současnosti vlastníkem pozemků shora uvedených, na kterých od roku 2000 bydlí se svou rodinou. Pozemky žalobce bezprostředně sousedí s Průhonickým parkem, přičemž na hranicích pozemku parc. č. 135/227 a pozemku žalovaného se nachází oplocení s osazenou brankou, kterou žalobce a jeho rodina využívá k průchodu přes pozemek žalovaného do Průhonického parku. Žalobce užíval tyto pozemky žalobce a vstup na pozemek žalovaného i před tím, než se stal jejich vlastníkem, jakožto nájemce rodinného domu a pozemků žalobce. Právním předchůdcem pozemků žalobce byla společnost , právnická osoba, . Společnost , právnická osoba, . a žalobce uzavřeli v roce 2000 nájemní smlouvu o pronájmu rodinného domu a pozemku dnes ve vlastnictví žalobce žalobci. Společnost , právnická osoba, . nabyla uvedené pozemky dvěma smlouvami v letech 1997 a 1999 s výjimkou pozemku parc. č. 135/227, který v roce 2004 odkoupila od , jméno FO, . Pozemek parc. č. 135/227 nebyl součástí původního převodu, protože měl sloužit jako další přístupová cesta pro jiné domy související s Průhonickým parkem. Následně bylo zřejmé, že cesta vybudována nebude a pozemek může být připojen k ostatním pozemkům žalobce. Již roku 1999 společnost , právnická osoba, . uzavřela s tehdejším vlastníkem pozemku p. č. 135/227 , jméno FO, dohodu o budoucí koupi tohoto pozemku, na jejímž základě byl tento pozemek přenechán společnosti , právnická osoba, . k užívání. Bylo rovněž domluveno, že společnost , právnická osoba, . vybuduje oplocení oddělující pozemek parc. č. 135/227 od areálu Průhonického parku, konkrétně od pozemku parc. č. , hodnota, . To se stalo v roce 1999. Tato skutečnost byla prodiskutována se správcem Průhonického parku panem , jméno FO, , který s tímto souhlasil. Společnost , právnická osoba, . získala , datum, stavební povolení vydané Stavebním úřadem , adresa, pod č. j. 1329/98/687 ke stavbě předmětného rodinného domu. Následně 10. 7. byla podána žádost o kolaudaci a dne , datum, byl rodinný dům zkolaudován. Na základě zmíněného stavebního povolení bylo vybudováno i předmětné oplocení na hranici s Průhonickým parkem. Průhonický park neměl ještě na konci 90. let 20. století plně funkční oplocení, čehož opakovaně využívali někteří návštěvníci parku ve snaze obejít povinnost zakoupit si vstupenku. Tento stav dlouhodobě poškozoval žalovaného co by vlastníka pozemků, z nichž se skládá areál Průhonického parku. Vztahy mezi žalobcem a žalovaným byly po více jak 20 let, co žalobce užívá pozemky žalobce, zcela bezproblémové. Před zápisem Průhonického parku na seznam UNESCO měl žalovaný problém s financováním údržby parku, avšak pokud šlo o postavení oplocení na společné hranici, odstranění spadlých stromů či větví z Průhonického parku na pozemky žalobce, vždy se mohl spolehnout na pomoc žalobce a společnosti , právnická osoba, ., neboť osud Průhonického parku jim nebyl lhostejný a nutné opravy a údržbu financovali a s žalovaným koordinovali. Svůj respekt k Průhonickému parku žalobce a společnost , právnická osoba, . prokázali mimo jiné tím, že osázení zahrady nacházející se na pozemcích žalobce koordinovali se zaměstnanci žalovaného. Zaměstnancům žalovaného byl dále opakovaně umožněn vstup na pozemky žalovaného právě brankou v oplocení, aby tito měli jednodušší přístup k vegetaci na hranici s pozemky žalovaného. V rámci těchto dobrých vztahů a gentlemanských dohod žalobce vstupoval na území Průhonického parku přes pozemek žalovaného brankou v oplocení, proti čemu žalovaný nikdy neměl námitek. Při maximálním respektu k návštěvnímu řádu žalobce dodržoval otevírací dobu parku, nevstupoval do areálu parku, byl-li pro veřejnost uzavřen a z dobré vůle přispíval na provoz parku koupí celoroční vstupenky. Žalobce byl proto velmi nemile překvapen, když se žalovaný rozhodl zasáhnout do letitého pokojného stavu panující mezi žalobcem a žalovaným. Bez oslovení žalobce ohledně chystaného stavebního projektu podal žalovaný dne , datum, žádost o vydání společného povolení záměru „oprava a doplnění oplocení Průhonického parku včetně vstupů – D.05 Ohradní kamenná zeď nad habrovou strání“, jehož obsahem je zrušení existujícího průchodu z pozemků žalobce na pozemek žalovaného a postavení kamenné zdi namísto drátěného plotu. Rozhodnutí stále není pravomocné.2. Ohledně právní kvalifikace je žalobce přesvědčen, že v režimu mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. vydržel právo volného vstupu z pozemků žalobce do Průhonického parku přes pozemek parc. č. , hodnota, . Žalobce uvádí, že uvedená držba trvala nejméně 20 let, kdy bylo drženo předmětné právo od vybudování oplocení a branky, tedy od roku 1999 a nerušená držba trvala minimálně do vydání rozhodnutí o záměru „oprava a doplnění oplocení“, tedy do , datum, . Požadovaná délka trvání 20 let byla naplněna. Další podmínkou pro mimořádné vydržení stanovuje poslední věta v § 1095 o. z., podle které musí být držitel bez nepoctivého úmyslu. V našem případě držitel, vlastník pozemku - žalobce vykonával právo s vědomím žalovaného a v duchu předchozí gentlemanských dohod, které založily pokojný stav existující mezi vlastníkem pozemku - žalobcem a žalovaným. Žalovaný vlastníkovi pozemků – žalobci nikterak nebránil ke vstupu do Průhonického parku přes pozemek žalovaného, ani toto právo nepodmiňoval protiplněním. Nelze v žádném případě dovodit nepoctivý úmysl na straně žalobce.3. Žalovaný ve věci uvedl, že s uvedenou žalobou nesouhlasí, a to v plném rozsahu. Dále uvedl, že co se týká tvrzení žalobce ohledně vlastnictví pozemků, ta považuje za nesporná. Stejně tak považuje za nesporné, že podal žádost na vydání stavebního povolení k záměru „oprava a doplnění oplocení Průhonického parku“, na jehož základě má vzniknout, nejenom na hranici pozemku žalovaného, který je součástí Průhonického parku, a pozemku parc. č. 135/227 (ve vlastnictví žalobce), kamenná zeď. Žalovaný dále uvedl, že od roku 2010 byl Průhonický park jako věhlasná kulturní památka zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. Ještě na konci 90. let 20. století neměl park funkční oplocení. Toho bylo využíváno některými návštěvníky ve snaze obejít povinnost zakoupit si vstupenku. Žalovaný dále odkázal na gentlemanské dohody, které žalobce opsal v jednom ze svých vyjádření ohledně využívání předmětné branky. Dále žalovaný uvedl, že žalobce se dovolává mimořádného vydržení práva odpovídajícímu věcnému břemeni, tak v takovém případě se nevyžaduje držba řádná, ani poctivá, neboť nepoctivý úmysl neznačí nepoctivou držbu. Při výkladu sousloví nepoctivý úmysl je třeba přihlédnout k principu poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard v chování, v právních vztazích vyjadřující čest, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Držitel bez nepoctivého úmyslu drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě takové úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby. Také, kromě jiného, pokud usiluje proměnit v trvalé právo to, co bylo povoleno jen výprosou. Cizí věc je možno užívat i na základě výprosy. Znakem výprosy bývá neformální ujednání mezi vlastníkem věci a tím, komu je umožněno věc užívat. Není určena ani doba, ani účel užívání. V posuzovaném případě již žaloba, tak jak byla užita skutková tvrzení, tuto právní kvalifikaci potvrzuje. Vlastník pozemku jeho užívání třetí osobou trpí mlčky nebo udělí prostý souhlas. Souhlas může být však kdykoli odvolán. Jedná se tak o úsluhu z ochoty. V rámci posuzování naplnění mimořádného vydržení služebnosti, je třeba pečlivě analyzovat chování toho, kdo se mimořádného držení domáhá. Vůle odpovídající věcnému břemenu musí být dána najevo vlastníku pozemku a vlastník musí držbu trpět, jinak nemůže jít o držbu práva odpovídající věcnému břemeni, ale o výkon práva, které je realizováno z jiného právního důvodu, např. o výprosu. Pro mimořádné vydržení nesvědčí ani skutečnost, že žalobce své právo odvozuje sice od vybudované branky, ale zároveň uvádí, a tuto úvahu široce rozvíjí, že park nebyl oplocen, pouze místy, a do parku tak vstupovalo větší množství lidí. Žalovaný je plně přesvědčen, že již skutková tvrzení obsažená v žalobě potvrzují nepoctivý úmysl držitele. Žalobci bylo dobře známo, že park, do kterého spornou brankou vstupuje, je významnou kulturní památkou. Bylo mu tak zřejmé, že je za vstup do parku vybíráno vstupné a že existují pouze oficiální vstupy do parku. By