4 C 8/2023-49 — Okresní soud Praha-západ

Žalobce se svou žalobou podanou zdejšímu soudu dne , datum, domáhala vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k bytové jednotce označené ve výroku shora zapsané na LV č. , hodnota, s podílem na společných částech v budově č.p. 2145 stojící na pozemku parc. č. 1588/11 , obojí zapsané na LV č. . , adresa, , vše v katastrálním území , adresa, , zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště , adresa, -západ. Dne , datum, byla soudu doručena změna žaloby ze dne , datum, , kterou soud připustil usnesením ze dne , datum, .Předmětem řízení dle změny žaloby bylo vypořádání společného jmění manželů tak, že bytová jednotka bude přikázána do podílového spoluvlastnictví, pro každého účastníka v rozsahu 50 %. Svůj návrh odůvodnil tím, že nemovitost nelze reálně rozdělit a žádný z účastníků nemá dostatek financí na vyplacení druhého účastníka. V nemovitosti navíc bydlí děti účastníků a není tedy ani vhodné nemovitost prodat ve veřejné dražbě.Žalovaná navrhovala nařídit prodej předmětné nemovitosti ve veřejné dražbě. Jedná se o jediné možné řešení situace, neboť žádný účastník nedokáže vyplatit druhého. Přikázáním věci do podílového spoluvlastnictví by se nevyřešil aktuální problém, jak s nemovitostí dále nakládat. Hrozilo by pouze, že by byla nemovitost prodána po jednotlivých podílech, čímž by se snížil výnos z jejího prodeje. Žalovaná není schopna ani platit žalobci měsíční nájemné, měla-li by užívat nemovitost výlučně. Nařízením veřejné dražby by přitom ani nevylučovalo, že se účastníci mohou dohodnout na prodeji sami.Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav.Bytová jednotka č. 2145/3, zapsaná na LV č. , adresa, , vymezena v budově č. p. 2145, stojící na pozemku parc. č. 1588/11, obojí zapsáno na LV č. , adresa, , vše v k. ú. a obci , adresa, , je zapsána v katastru nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví účastníků s tím, že každý má ideální spoluvlastnický podíl ve výši ½ (zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí k této bytové jednotce ze dne , datum, ).Účastníci nabyli předmětnou nemovitost na základě smlouvy o převodu vlastnictví jednotky ze dne , datum, ; není v ní uvedeno, že by byla nemovitost pořizována za majetek jen jednoho z manželů (zjištěno z této smlouvy). Předmětná nemovitost byla nabyta účastníky za trvání manželství (zjištěno z nesporných tvrzení účastníků). Manželství účastníků bylo rozvedeno na základě rozsudku zdejšího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne , datum, (zjištěno z tohoto rozsudku a nesporných tvrzení účastníků).Nemovitost nelze reálně rozdělit (zjištěno z nesporných tvrzení účastníků). Její cena byla odhadnuta na , částka, (zjištěno z ocenění nemovitosti zpracované realitním makléřem Ondřejem Pravdivým ze dne , datum, ). Žádný z účastníků není schopen vyplatit druhému spoluvlastníkovi částku ve výši přibližně , částka, (zjištěno z nesporných tvrzení účastníků).Účastníci se snažili dohodnout na mimosoudním řešení sporu tak, že nemovitost bude užívat žalovaná a bude platit žalobci určitou částku; nedošli však ke shodě (zjištěno z e-mailové komunikace účastníků ze dnů 27. 9. – , datum, ).Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud dle následujících právních ustanovení.Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.Podle § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obč. zák.“), tvoří společné jmění manželů majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.Podle § 712 o. z. není-li v této části zákona stanoveno jinak, použijí se pro společné jmění obdobně ustanovení tohoto zákona o společnosti, popřípadě ustanovení o spoluvlastnictví.Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.Pro úpravu práv a povinností ve vztahu k věcným právům je s ohledem na přechodná ustanovení o. z. třeba aplikovat stávající právní úpravu. V otázce vzniku věcných práv se však aplikuje úprava tehdejší.Vzhledem k tomu, že účastníci nabyli předmětnou bytovou jednotku za trvání manželství, přičemž nebyla naplněna žádná z výjimek uvedených v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., jedná se o věc náležející do jejich společného jmění.Oproti dřívější právní úpravě je dle o. z. možné vypořádat společné jmění stejnými způsoby, jakými se vypořádává podílové spoluvlastnictví. Současná zákonná úprava již nevylučuje možnost soudu rozhodnout tak, že se nařídí prodej věci ve veřejné dražbě.V projednávané věci bylo mezi účastníky nesporné, že není možné reálné rozdělení věci. Stejně tak není možné přikázat jednomu z účastníků, neboť ani jeden z nich si nepřeje nabýt věc do výlučného vlastnictví, když nemají dostatek prostředků na to, aby byl druhý spoluvlastník vyplacen.Co se týče přikázání věci do podílového spoluvlastnictví, tak soud nepovažuje takové rozhodnutí za účelné. Mezi účastníky je v současné době spor spočívající v tom, že žalovaná užívá bytovou jednotku výlučně, přičemž žalobce je ze svého užívání fakticky vyloučen, aniž by mohl nemovitost sám užívat. Přikázáním věci do podílového spoluvlastnictví by se tato situace žádným způsobem nezměnila.Vedle toho je pak třeba též vzít v potaz, že žaloba původně zněla na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Je tedy zřejmé, že přikázání věci do podílového spoluvlastnictví by z dlouhodobějšího hlediska nevyřešilo současnou situaci, když to byl sám žalobce, kdo jej navrhoval původně zrušit a vypořádat.Přikázání nemovitosti do podílového spoluvlastnictví účastníků by tak akorát vedlo k dalším sporům mezi účastníky. Vedle toho je třeba dát za pravdu žalované, že by hrozily i další problémy. Jeden z účastníků by například mohl prodat svůj podíl na nemovitosti a tím by byl výtěžek z celé nemovitosti menší (neboť za nemovitost rozprodanou po jednotlivých podílech se zpravidla utrží méně, než za nemovitost prodanou vcelku).Je sice pravdou, že nemovitost užívá žalovaná spolu s nezletilými dětmi. Zaprvé však nepřichází žádná jiná možnost, jak společné jmění vypořádat, zadruhé sama žalovaná navrhovala, aby byla nemovitost prodána ve veřejné dražbě, a lze tudíž usuzovat, že si je vědoma následků takového rozhodnutí.Rozhodnutí o nařízení veřejné dražby je pouze exekučním titulem a zdejší, nalézací řízení, se jím končí. I pravomocné a vykonatelné rozhodnutí tak nebrání, aby se účastníci dohodli na jiném postupu či na prodeji věci mimo veřejnou dražbu. Pokud by však některý z účastníků měl zájem se vykonatelným rozhodnutím řídit, může podat exekuční návrh či návrh na výkon rozhodnutí. Výtěžek dražby bude pak rozdělen mezi účastníky rovným dílem, a to s ohledem na ustanovení § 348 odst. 2 o. s. ř.O nákladech řízení rozhodl soud přiměřeně dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Projednávaná věc byla iudicium duplex, tedy řízením, které lze zahájit na návrh kteréhokoli účastníků, přičemž oba dva mají následně postavení jak žalobce, tak žalovaného. Za takové situace nelze plně aplikovat zásadu úspěchu ve věci, neboť zájmy obou účastníků se do určité míry překrývají. Ve výjimečných, odůvodněných případech, je pak namístě přiznat náhradu nákladů jednomu z účastníků. Shodný názor vyslovil Ústavní soud ve svém stanovisku Pl. ÚS-st. 59/23.Soud neshledal, že by zde byly skutečnosti odůvodňující přiznání náhrady nákladů některému z účastníků. Soud sice fakticky vyhověl návrhu žalované, to však nemůže být dostatečným důvodem pro přiznání náhrady, když soud není návrhy účastníků vázán. Důvod pro přiznání náhrady by byl dán například tehdy, prodlužoval-li by jeden z účastníků záměrně řízení, což nebyl zdejší případ.