8 C 260/2023-21 — Okresní soud Praha-západ

1. Manželka [celé jméno manželky] se svou žalobou domáhala rozhodnutí soudu, kterým by bylo rozvedeno její manželství s [celé jméno manžela], uzavřené dne [datum] v [anonymizováno], Slovenská republika. Svou žalobu odůvodnila tím, že manželství účastníků již delší dobu nefunguje, déle než šest měsíců manželé netvoří manželské společenství, manželství je trvale a hluboce rozvrácené. V manželství se narodili dvě děti, nezletilý [celé jméno manžela] [datum narození] a nezletilá [jméno] [celé jméno manželky] [datum narození] a rozsudkem zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] soud schválil dohodu rodičů že nezletilí budou po dobu před i po rozvodu v péči matky a otec se zavázal na každého z nich platit výživné [částka] měsíčně. Účastníci dále uzavřeli dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů. 2. Manžel také navrhl rozvod manželství a k žalobě se připojil. 3. Pravomoc českých soudů rozhodovat o rozvodu tohoto manželství je dána ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení Rady ES [číslo] 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 tím, že oba manželé žijí v České republice (čl. 3 bod 1. písm. a), manželka je státní občankou Slovenské republiky, manžel je občanem ČR. Hmotným právem rozhodným pro rozvod tohoto manželství je s ohledem na ust. čl. 8 písm. a) nařízení Rady EU [číslo] kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky, české právo, neboť v tomto státu měli a mají manželé obvyklé bydliště v okamžiku zahájení řízení o rozvod manželství. 4. Z kopie oddacího listu účastníků soud zjistil, že účastníci manželství uzavřeli dne [datum] v [anonymizováno], [země]. U manželky se jedná o manželství první, u manžela také o první. Manžel je české národnosti, státní příslušnosti ČR, manželka je slovenské národnosti, státní příslušnosti Slovenské republiky. 5. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] soud schválil dohodu rodičů že nezletilí budou po dobu před i po rozvodu v péči matky a otec se zavázal na každého z nich platit výživné [částka] měsíčně. 6. Účastníci učinili nesporným, že spolu nežijí manželským životem a nehospodaří spolu od podzimu roku 2020, manželství neplní svou funkci. Příčiny rozvratu manželství shodně spatřují v rozdílných názorech, čímž mezi nimi docházelo ke konfliktům a došlo k odcizení. 7. Podle § 755 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále obč.. zák.) může být manželství rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. 8. Podle § 755 odst. 3 obč. zák. mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v době po rozvodu manželů. 9. Podle § 756 obč. zák. soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno jinak. 10. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky k tomu, aby manželství účastníků bylo rozvedeno. Jejich manželství je v současné době pouze formálním svazkem, když účastníci spolu již déle než šest měsíců vůbec nežijí, nehospodaří a nevedou společnou domácnost. Vztahy mezi účastníky jsou natolik rozvráceny, že nelze předpokládat, že by mohlo dojít k obnovení manželského soužití. Manželství účastníků trvá od roku 2003, účastníci spolu nežijí déle šest měsíců, podali společný návrh na rozvod manželství, dále předložili pravomocný rozsudek týkající se jejich nezletilého syna a dcery – úpravy jejich poměrů i pro dobu po rozvodu. 11. Soud dále zjišťoval příčiny rozvratu manželství a vycházel se shodných tvrzení účastníků, že se manželství rozpadlo z důvodu rozdílných názorů, což vedlo ke konfliktům a následnému odcizení. Soud proto žalobě vyhověl a manželství účastníků rozvedl. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 23 z. ř. s. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť nedospěl k závěru, že by okolnosti případu odůvodňovaly, aby některému z účastníků byly náklady řízení nahrazeny.