10 C 77/2023-101 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne , datum, domáhala, aby soud určil, že vlastníkem automobilu značky Opel Vectra, RZ: , SPZ, , VIN: , Anonymizováno, , rok výroby 1998 (dále jen „Vozidlo“), je ke dni , datum, žalovaný. Žalobkyně uvedla, že Vozidlo bylo na základě kupní smlouvy ze dne , datum, předáno žalovanému. Mezi účastníky bylo rovněž sjednáno, že vlastnictví evidované v rámci evidence vozidel převede na sebe žalovaný. Žalovaný však tuto povinnost nedodržel a změna vlastníka v rámci evidence vozidel nebyla zaznamenána. Žalovaný svou povinnost nedostál, a to ani přes to, že byl k tomu ze strany žalobkyně upomenut. Žalobkyně má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno vlastnické právo žalovaného k Vozidlu. Žalobkyně s Vozidlem nijak nedisponuje.2. Žalovaný prostřednictvím opatrovnice nárok žalobkyně neuznal. Uvedl, že nelze vyloučit možnost, že předmětnou kupní smlouvu nepodepsal. Dále uvedl, že není postaveno najisto, že je stále vlastníkem Vozidla a vlastnické právo k Vozidlu nebylo převedeno na třetí osobu.3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je občanem Rumunska. Soud předně ve věci dovodil svou mezinárodní pravomoc (příslušnost), a to dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis) použitelné na řízení zahájená po , datum, , dle něhož nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Žalovaný byl na území České republiky registrován jako občan EU naposledy do , datum, s poslední adresou platného pobytu v ČR na adrese uvedené v záhlaví. Soud proto dále vyšel z v tomto směru ustálené judikatury SDEU, jakož i na tuto problematiku stále aplikovatelné judikatury NS ČR (např. usnesení z , datum, sp. zn. , spisová značka, ) stanovící, že pravomoc a příslušnost rozhodnout o žalobě směřující proti žalovanému, má členský stát, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště žalovaného, a to za situace, kdy soud provedl veškerá dostupná pátrání po faktickém pobytu žalovaného, ten se mu však nepodařilo zjistit, zároveň však nedisponoval žádnými průkaznými indiciemi, které by umožňovaly dojít k závěru, že žalovaný má současné bydliště mimo EU. Cílem citovaného nařízení EU je přitom mimo jiné umožnit žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, jakož i umožnit žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován. Smyslu nařízení se tedy nepříčí, pokud dle něj bude určena příslušnost i za situace, kdy žalovaný prokazatelně měl poslední známé bydliště na území státu EU (zde konkrétně na adrese uvedené v záhlaví v ČR), změnu svého bydliště neoznámil a aktuálně je přes všechna pátrání neznámého pobytu, avšak současně nebyly zjištěny žádné indicie osvědčující, že by měl bydlet mimo území EU. Zdejší soud proto uzavřel, že je ve věci mezinárodně pravomocný (příslušný) dle posledního známého bydliště žalovaného ve smyslu čl. 4 bod 1, nařízení Brusel I bis.4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:5. Z kupní smlouvy ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně jako prodávající a žalovaný jako kupující uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo Vozidlo za kupní cenu , částka, . Kupní smlouva je opatřena podpisem žalobkyně i žalovaného.6. Z předžalobní upomínky ze dne , datum, včetně podacího archu soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k přepsání Vozidla na osobu žalovaného v rámci evidence vlastníků vozidel. Předžalobní upomínka byla žalovanému odeslána téhož dne.7. Z účastnického výslechu žalobkyně soud zjistil, že se jednalo o Vozidlo, které bylo vyrobeno v roce 1998, žalobkyně si ho pořídila asi v roce 2010 a poté ho užíval její syn. Ten si následně chtěl pořídit nové vozidlo, přičemž v zaměstnání ve skladu pracoval s kolegou, který zrovna potřeboval automobil. Proto se s ním domluvila, že Vozidlo od žalobkyně koupí. , jméno FO, kupní smlouvu s ním osobně neuzavírala, listinu podepsala a pak ji poslala po synovi, žalovaný ji následně podepsal a zaplatil kupní cenu tak, že synovi předal peníze v hotovosti. Domluva byla taková, že zařídí převod Vozidla v registru vozidel na sebe. Pak žalobkyně řešila povinné ručení, které na první půlrok bylo ještě zaplaceno, následně zjistila, že už placeno není. Žalobkyně zjistila, že Vozidlo je v registru vozidel stále registrované na žalobkyni, proto se chtěla obrátit na žalovaného, avšak ten byl bezkontaktní, nepodařilo se jej sehnat. Proto podala tuto žalobu.8. Předmětem řízení je žaloba na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Soud proto nejprve řešil, zda má žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Určovací žaloba podle výše uvedeného ustanovení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. V posuzovaném případě dospěl soud k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na navrhovaném určení vlastnického práva k Vozidlu, neboť bez tohoto určení není možné dosáhnout změny údajů v registru silničních motorových vozidel.9. Právně věc soud posoudil podle § 1099 zákona č. 89/2014 Sb., občanský zákoník, podle kterého vlastnické právo k věci určené jednotlivě se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem.10. Podle § 4 odst. 4 písm. a) a b), § 6 odst. 1 zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, se v registru silničních vozidel mj. zapisuje vlastník a provozovatel silničního vozidla, není-li zároveň jeho vlastníkem, každý, kdo hodlá provozovat na území České republiky silniční motorové vozidlo, je povinen toto vozidlo přihlásit k registraci.11. V dané věci má soud po provedeném dokazování za to, že v řízení bylo prokázáno, a to zejména kupní smlouvou a účastnickou výpovědí žalobkyně, že žalovaný se záměrem nabýt vlastnické právo k Vozidlu uzavřel se žalobkyní dne , datum, kupní smlouvu a za Vozidlo uhradil ujednanou kupní cenu. Žalobkyně Vozidlo žalovanému předala a s Vozidlem již po dobu více než deseti let nedisponuje. Soud přitom kupní smlouvu považuje za zcela věrohodnou a v daném případě za dostatečnou k prokázání toho, že vlastnické právo k Vozidlu svědčí žalovanému (kdy záměr žalovaného nabýt vlastnické právo k Vozidlu potvrzuje právě účastnická výpověď žalobkyně). Mezi účastníky bylo ujednáno, že žalovaný provede zápis změny údajů v registru silničních motorových vozidel, což však neučinil, a to ani přes to, že byl o to žalobkyní předžalobní upomínkou ze dne , datum, upomínán.12. Žalovaný jako svou obranu uváděl, že nelze vyloučit možnost, že předmětnou kupní smlouvu nepodepsal a dále že řízení není postaveno najisto, že je stále vlastníkem Vozidla a vlastnické právo k Vozidlu nebylo převedeno na třetí osobu. Soud proto žalovaného na jednání soudu vyzval, aby doplnil skutková tvrzení a zejména navrhl důkazy k prokázání toho, že žalovaný předmětnou kupní smlouvu ze dne , datum, nepodepsal či že převedl dne , datum, vlastnictví k Vozidlu na další osobu. Žalovaný však ničeho dalšího ani přes výzvu soudu netvrdil a zejména ani neprokázal. V řízení tedy nebylo žalovaným žádné z jeho tvrzení prokázáno, žalovaný tak neunesl břemeno tvrzení a zejména břemeno důkazní ohledně toho, že kupní smlouvu nepodepsal či ohledně toho, že k předmětnému dni převedl vlastnictví k Vozidlu na další osobu. Žalobkyně naopak prokázala, že žalovaný vlastnické právo k Vozidlu ke dni , datum, nabyl a byl tak povinen provést změny údajů v registru silničních motorových vozidel.13. Soud proto žalobě vyhověl a rozhodl, jak je ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno.14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku II. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, . Ty sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, a dále z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném do , datum, , (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, . Soud předně uvádí, že při určení výše nákladů řízení vycházel z § 9 odst. 3 a. t., když hodnotu věci lze zjistit s nepoměrnými obtížemi, neboť žalobkyně s Vozidlem po dobu již více než 10 let nedisponuje, žalovaný je neznámého pobytu a není tak zřejmé v jakém stavu se Vozidlo nachází. Odměna advokáta tedy sestává z částky , částka, za převzetí