10 C 86/2025-30 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobkyně se svým návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne , datum, domáhala na žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím s tvrzením, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o poskytování zdravotní péče za úhradu. , právnická osoba, byla následně žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta a vyúčtována fakturou č. , hodnota, ve výši , částka, se splatností dne , datum, . Žalovaný však vyúčtovanou částku neuhradil ani přes to, že byl o její úhradu ze strany žalobkyně upomínán. Žalobkyně dále požadovala úroky z prodlení z dlužné částky ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a zůstal nečinný.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí., právnická osoba, této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je občanem Ukrajiny s evidovaným bydlištěm na území České republiky. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Ta je dána podle dle čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne , datum, , o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Dle čl. 4 odst. 2 nařízení se na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. V daném případě má žalovaný bydliště na území České republiky, a proto může být žalován u soudů České republiky a české soudy jsou tak příslušné k projednání a rozhodnutí ve věci.5. Předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující částku , částka, . Soud proto postupoval podle § 157 odst. 4 o. s. ř. a z předložených listin (smlouva o poskytování zdravotní péče ze dne , datum, , ambulantní účet, poukaz na ošetření, daňový doklad č. , hodnota, ze dne , datum, splatnou dne , datum, , upomínka ze dne , datum, včetně dodejky) učinil následující závěr o skutkovém stavu, který zcela odpovídá tomu, jak jej popsala žalobkyně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o poskytování zdravotní péče za úhradu, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout zdravotní péči a žalovaný se za to zavázal uhradit cenu na základě vyúčtování žalobkyně. Žalobkyně poskytnutou zdravotní péči žalovanému vyúčtovala, a to daňovým dokladem č. , hodnota, ze dne , datum, , přičemž splatnost byla stanovena dne , datum, . Žalovaný byl následně k zaplacení dlužné částky v celkové výši , částka, žalobkyní vyzván upomínkou ze dne , datum, , která byla žalovanému odeslána. Žalovaný v řízení ani netvrdil, že by dlužnou částku uhradil.6. Zjištěný skutkový děj soud posoudil podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách je pacient při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem.7. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení prokázala, že žalovanému na základě smlouvy o poskytnutí zdravotní péče za úhradu poskytla zdravotní péči, kterou byl žalovaný na základě provedeného vyúčtování žalobkyně povinen uhradit. Žalobkyně žalovanému poskytnutou zdravotní péči vyúčtovala daňovým dokladem se splatností , datum, . Žalovanému tak vznikla povinnost uhradit za poskytnuté zdravotní služby částku celkem , částka, . Žalovaný přitom dlužnou částku nezaplatil ani přes upomínku žalobkyně. Žalovaný, aby se ubránil, musel by tvrdit a prokazovat, že nárokovanou částku uhradil, popř. že mu předmětné služby nebyly poskytnuty, to však žalovaný neučinil. Žalobkyni tak vzniklo právo na úhradu celkové dlužné částky v žalované výši. Požadované příslušenství, tj. úrok z prodlení, pak bylo přiznáno dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z dlužné částky ode dne následujícího po splatnosti dlužné faktury až do zaplacení, tak jak žalobkyně požadovala.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, . Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a dále ze dvou náhrad hotových výdajů nezastoupeného účastníka po , částka, podle § 1 odst. 3 písm. a) – návrh ve věci samé a výzva k plnění ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.9. O třídenní lhůtě ke splnění povinnosti žalovaného bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.