56 C 11/2023-86 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 4. 7. 2023 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 66.857 Kč, ročního úroku z prodlení ve výši 8,5 % jdoucího z částky 70.357 Kč od 23. 11. 2021 do 17. 3. 2022 ve výši 1.893,78 Kč, ročního úroku z prodlení ve výši 8,5 % jdoucího z částky 68.357 Kč od 18. 3. 2022 do 5. 5. 2022 ve výši 790,85 Kč, ročního úroku z prodlení ve výši 8,5 % jdoucího z částky 66.857 Kč od 6. 5. 2022 do zaplacení, dále částky 29.002 Kč, ročního úroku ve výši 64,59 % jdoucího z částky 59.417,33 Kč od 23. 11. 2021 do 16. 12. 2021 ve výši 2.460 Kč a konečně ročního úroku ve výši 8,5 % jdoucího z částky 59.417,33 Kč od 17. 12. 2021 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 11. 2021 dosáhne částky 202.348 Kč.2. Žaloba je opřena o tvrzení, že žalovaná s žalobcem uzavřela dne 13. 6. 2021 smlouvu o úvěru č. 9103067876, na jejímž základě žalobce poskytl žalované dne 14. 6. 2021 úvěr ve výši 60.000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit ve 48 měsíčních splátkách po 3.513 Kč při úrokové sazbě 64,59 %. Žalovaná však na úvěr zaplatila pouze dvě splátky po 3.513 Kč, žalobce proto v souladu se smlouvou zesplatnit celý zůstatek úvěru ke dni 21. 11. 2021. Žalovaná poté ještě uhradila ve dvou splátkách celkem 3.500 Kč a dosud dluží žalobci částky uplatněné žalobou. Ty zahrnují také smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny (po zesplatnění úvěru) kapitalizované ke dni 3. 7. 2023 částkou 29.002 Kč.3. Žalovaná se k věci samé nijak nevyjádřila. Soud ve věci nařídil jednání, žalovaná však požádala o odročení ze zdravotních důvodů. Soud žádosti vyhověl. Žalovaná poté znovu požádala o odročení nového termínu jednání z důvodu nemoci svého dítěte. Žádost zaslala soudu den před nařízeným jednáním odpoledne na e-mail soudní zapisovatelky, v důsledku personální situace se však soudce dozvěděl o žádosti až druhý den ráno, tedy těsně před nařízeným jednáním. Protože žalovaná dosud žalobě nijak neodporovala a ani nenaznačila, že by tak chtěla učinit, soud z důvodu hospodárnosti řízení (zástupkyně žalobce již byla na cestě k soudu) a při vědomí zachování práva žalované případně podat opravný prostředek proti rozsudku věc projednal a rozhodl.4. Úvěr poskytnutý žalobcem žalované má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru,5. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. , spisová značka, . Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze , právnická osoba, ) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“10. Soud zjistil, žalobce a žalovaná uzavřeli na dálku dne 14. 6. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 9103067876 (viz č. l. 4 a násl. soudního spisu), podle které se žalobce zavázal žalované poskytnout 60.000 Kč, a žalovaná se zavázala vrátit celkem 168.624 Kč ve 48 splátkách po 3.513 Kč při zápůjční úrokové sazbě 64,58 %. Z dokladu o vyplacení úvěru na č. l. 22 soudního spisu ve spojení s výpisy z účtu na č. l. 17 až 20 (potvrzujícími číslo účtu žalované) soud zjistil, že žalobce poukázal na účet žalované dne 14. 6. 2021 částku 60.000 Kč. Z žalobcem předloženého výpisu z registrů SOLUS (na č. l. 26 soudního spisu) soud zjistil, že v době uzavření smlouvy neměl žalovaná v tomto registru evidovaný žádný závazek. Z výpisu z registru NRKI (na č. l. 76 soudního spisu) soud zjistil, že žalovaná měla v době uzavření smlouvy hodnocení platební morálky na úrovni 235 bodů, přičemž u klientů v pásmu 166-315 bodů je bonita hodnocena jako nízká s doporučením limitovat výši vyplacené částky případně žádost o úvěr zamítnout.11. Žalobce soudu dále předložil již zmíněné výpisy z účtu (na č. l. 17 až 20 soudního spisu), z nichž ověřoval příjem žalované a z nichž vyplývá, že 12. 5. 2021 bylo na účet žalované připsáno 12.694 Kč jako nemocenské za dobu od 9. 4. do 30. 4. 2021, dne 31. 5. 2021 6.347 Kč jako nemocenské za dobu od 1. 5. do 11. 5. 2021 a dne 7. 6. 2021 3.011 Kč zřejmě jako mzda od zaměstnavatele , právnická osoba, . Průměrný příjem žalované tak ve dvou měsících předcházejících uzavření úvěrové smlouvy činil pouhých 11.026 Kč a sestával z větší části z dávek nemocenského.12. Žalobce přitom při hodnocení úvěruschopnosti žalované (viz dokument hodnocení klienta na č. l. 21 soudního spisu) vycházel z tvrzených příjmů ve výši 16.000 Kč, životního minima ve výši 3.860 Kč, tvrzených nákladů na bydlení ve výši 2.603 Kč při existujících splátkách úvěru poskytnutého žalobcem již dříve žalované ve výši 2.776 Kč měsíčně. V dokumentu je uvedeno, že žalovaná pracuje ve společnosti , právnická osoba, , je svobodná a bydlí ve státním nebo obecním bytě.13. Z žádného z důkazů provedených při jednání nevyplynulo, že by žalobce jakýmkoliv hodnověrným způsobem prověřil reálné výdaje a že by jakkoliv reflektoval zřejmý nesoulad v tvrzeném a doloženém příjmu žalované. Příjem žalované byl přitom minimální, stěží postačující na pokrytí základního živobytí. Ostatně žalobcem kalkulované měsíční výdaje žalované na bydlení a ostatní běžné životní výdaje včetně stravy, ošacení a dalších potřeb ve výši pouhých 6.463 Kč na pracujícího dospělého jsou zcela zřejmě nereálné.14. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobc