6 C 10/2024-70 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 19. 10. 2023 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 9.195 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % jdoucího z částky 9.195 Kč od 21. 1. 2023 do zaplacení, a smluvní pokuty v částce 827,07 Kč. Žalobce v žalobě uvedl, že s žalovanou uzavřel dne 21. 12. 2022 distančním způsobem smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poukázal na účet žalované téhož dne 7.000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit kromě jistiny ve výši 7.000 Kč také poplatky v celkové výši 2.195 Kč, to vše do 20. 1. 2023. Neuhradila ale nic. Žalobce uplatnil také nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně jdoucí z dlužné částky po dobu devadesáti dnů.2. Žalovaná se k věci samé nijak nevyjádřila.3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalované má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru,4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. , spisová značka, Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“9. Soud zjistil, žalobce a žalovaná uzavřeli na dálku dne 21. 12. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru (viz č. l. 7 a násl. soudního spisu), podle které se žalobce zavázal žalované poskytnout 7.000 Kč, a žalovaná se zavázala vrátit celkem 9.195 Kč do 20. 1. 2023. Ze zprávy banky na č. l. 53 soudního spisu soud zjistil, že žalobce poukázal na účet žalované dne 21. 12. 2022 částku 7.000 Kč.10. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobce soudu sdělil, že vycházel z bankovních údajů, k nimž mu žalovaná poskytla přístup. Z nich zjistil, že výše čistého měsíčního příjmu žalované činila 129.950 Kč. Z výpisu z běžného účtu žalované předloženého žalobcem (na č. l. 56 a násl. soudního spisu) ale soud zjistil, že žalovaná byla vlastníkem dvou účtů. Na prvním z nich, podnikatelském, měla záporný zůstatek 135 Kč. U druhého byl za dobu od 10. 11. 2022 do 14. 12. 2022 uveden počáteční zůstatek 0 CZK a konečný 19.964,86 CZK, přičemž vklady pocházely takřka výhradně z účtu doprovázené zprávou„ , jméno FO, “; takových vkladů bylo celkem devět v rozmezí od 100.000 Kč do 100 Kč v celkové sumě 253.000 Kč. Z účtu bylo rovněž poukázáno 18.869,43 Kč s poznámkou„ , číslo jednací, na tú“. Soudu je z jeho činnosti známo, že šlo o exekuci, kde je žalovaná povinnou osobou.11. Žalobce však soudu předložil také listinu označenou jako výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, (na č. l. 6 soudního spisu). V něm je uvedeno, že žalovaná má pravidelné měsíční výdaje ve výši 0 Kč, ověřený příjem ve výši 129.950 Kč, avšak čistý měsíční příjem uvedený spotřebitelem ve výši 22.000 Kč. Dále je tam uvedena jakási rezerva pro výdaje ve výši 500 Kč a vypočítané minimální výdaje ve výši 6.620 Kč.12. Soud ještě před jednáním informoval žalobce o tom, že předmětem jednání bude i otázka řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím zápůjčky. Žalobce se ale z jednání soudu omluvil. Soudního jednání se jak žalobce, tak žalovaná nezúčastnili.13. Ze shora uvedených skutečností je zřejmé, že dobu od 10. 11. 2022 do 14. 12. 2022 žalovaná na účet inkasovala přes 253.000 Kč, přesto toto období končila se zůstatkem jen 19.964,86 Kč. Měla tedy značné výdaje. Přitom z vkladů poukazovaných pod zprávou , jméno FO, není možné usoudit na to, že by šlo o pravidelný příjem, daleko spíše šlo o splátky nějakého dluhu. Žalobce ostatně ve svém výpisu o posouzení kalkuloval s žalovanou tvrzeným pravidelným příjmem ve výši 22.000 Kč, který ale nijak neověřil. Rovněž žalobcem kalkulované výdaje ve výši 6.620 Kč měsíčně na živobytí dospělého člověka neodpovídají běžné zkušenosti. Závazky žalované žalobce nezkoumal, ač na jejich existenci mohl usoudit z výše zmíněné poznámky o platbě na exekuci.14. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované. Smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je tak absolutně neplatná.15. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanými a splacenými prostředky. Podle tvrzení žalobce žalovaná na poskytnutou částku 7.000 Kč nezaplatila nic. Žalovaná se tak ve smyslu § 2991 o. z. obohatila o 7.000 Kč, neboť obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na zaplacení uvedené částky.16. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, musel soud žalobu zamítnout, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).17. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a 146 odst. 2 věta první žalobci, který byl v řízení úspěšným z 61 % (při zohlednění žalobou uplatněného příslušenství kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobci tak na náhradě nákladů řízení náleží poměrná část (22 %) z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprav