11 C 248/2022-44 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 1 510 Kč s tím, že dne 15. 12. 2021 při jízdě na lince 01 dopravy provozované žalobkyní se žalovaná nemohla prokázat přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem. Naplnila tak podmínky pro to, aby po ní žalobkyně požadovala jízdné ve výši 10 Kč, žalovaná ovšem požadované nezaplatila. Žalobkyně požadovala dále přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč. Následně podáním ze dne 7. 2. 2023 žalobkyně navrhla přistoupení dalšího účastníka, konkrétně rodičů žalované, a to s odkazem na nález Ústavního soudu I ÚS 1775/14 ze dne 15. 2. 2017. Svůj návrh doplnila podáním ze dne 8. 2. 2023, kterým specifikovala petit, požaduje zaplacení žalované částky ve výši 10 Kč s příslušenstvím a po jejích rodičích požaduje zaplacení 1 500 Kč s příslušenstvím. Náklady řízení pak požaduje nahradit toliko po rodičích žalované. Soud přistoupení dalších účastníků na straně žalované usnesení ze dne 15. 3. 2023 nepřipustil. 2. Žalovaná prostřednictvím svého opatrovníka při jednání navrhla zamítnutí žaloby co do částky 1500 Kč s odůvodněním, že nebylo prokázáno, za jakých okolností žalovaná dopravní prostředek použila, kdy není známo, zda si byla vědoma následků svého jednání. 3. Soud z„ Hlášení o přepravní kontrole“ zjistil, že žalovaná se přepravovala prostředkem veřejné dopravy provozovaným žalobkyní, a to dne 15. 12. 2021 na lince 01 dopravního prostředku. Na výzvu kontrolora se neprokázala platnou jízdenkou, jízdné nezaplatila. Výše jízdného 10 Kč je soudu známa z jeho úřední činnosti. 4. Z centrální evidence obyvatel soud zjistil, že matkou žalované je [jméno] [celé jméno žalované], [datum narození], otce nemá žalovaná v tomto registru evidovaného. 5. Podle § 37 odst. 5 písm. b) zák. č. 266/1994 Sb. je cestující povinen při nástupu do drážního vozidla, pobytu v něm a při výstupu z drážního vozidla na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem. Neprokáže-li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, je povinen zaplatit jízdné z nástupní do cílové stanice nebo, nelze-li bezpečně zjistit stanici, kde cestující nastoupil, z výchozí stanice vlaku a přirážku k jízdnému, nebo pokud nezaplatí cestující na místě, prokázat se osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému. Podle § 37 odst. 6 zák. č. 266/1994 Sb. výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč. 6. Protože se žalovaná neprokázala platnou jízdenkou na výzvu pověřené osoby a následně požadované nezaplatila, je nárok na zaplacení jízdného ve výši 10 Kč důvodný. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku v době její splatnosti, ocitla se se zaplacením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 7. Žalobkyně ve svém návrhu na vstup dalšího účastníka do řízení odkazuje na nález Ústavního soudu I ÚS 1775/14 ze dne 15. 2. 2017, kde kterého:„ Pokud obecné soudy dospějí k závěru, že nezletilé dítě bylo způsobilé uzavřít smlouvu o přepravě osob, musí se zabývat tím, zda takové dítě zavinilo porušení povinnosti zaplatit stanovené jízdné a zda si mohlo být vědomo důsledků spojených s jeho nezaplacením, tedy povinnosti zaplatit přirážku k jízdnému či hradit náklady řízení o zaplacení této částky. Obecné soudy též musí při svém rozhodování chránit zájem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jež mohou mít rdousící efekt.“. Jak vyplývá z této právní věty i z odůvodnění nálezu ústavního soudu, ústavní soud akcentuje potřebu chránit zájem dítěte. Pokud tedy žalobkyně požadovala přistoupení dalších účastníků s odkazem na shora citovaný nález, který akcentuje potřebu chránit nezletilé děti, aby do dospělosti nevstupovaly se závazky, jež mohou mít rdousící efekt, pak tímto v podstatě tvrdí, že dosavadní žalovaná již v době zahájení řízení nebyla ve vztahu k žalobě na zaplacení částky 1 500 Kč s příslušenstvím) věcně legitimována, proto nemohla být v této části žaloby úspěšná, soud proto v této části žalobu zamítl, když dospěl v souladu se shora uvedeným nálezem ústavního soudu k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že žalovaná si v době užití dopravního prostředku, kdy jí bylo 15 let, nebyla vědoma důsledků spojených s jeho nezaplacením, tedy povinnosti zaplatit přirážku k jízdnému či hradit náklady řízení o zaplacení této částky. 1. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, právo na nákladů. Vzhledem k tomu, že jí žádné náklady nevznikly, ve výroku neurčil jejich výši. 2. Výrokem IV. soud přiznal opatrovníkovi žalované podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b), písm. d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za zastupování v řízení odměnu, a to za dva úkony právní služby po 1 500 Kč (převzetí a příprava zastupování a účast u jednání) a za dva režijní paušály po 300 Kč Tyto náklady je povinna uhradit opatrovnici Česká republika. 3. Podle § 149 odst. 2 o. s. ř., zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastoupení. S ohledem na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve výroku III. a s ohledem na přiznání odměny opatrovnici výrokem IV. soud uložil žalobkyni, aby přiznanou odměnu opatrovnici státu zaplatila.