13 C 53/2025-14 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 14,75 % ročně a nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému revolvingový úvěr až do výše , částka, , z nějž žalovaný reálně čerpal částku , částka, . Žalovaný se zavázal uvedený úvěr splatit v pravidelných denních splátkách spolu s poplatkem za službu „, Anonymizováno, “ ve výši , částka, , poplatkem za službu „, Anonymizováno, , Anonymizováno, “ ve výši , částka, a poplatkem za informační SMS servis ve výši , částka, . První splátka byla splatná ke dni , datum, a konec kreditového rámce byl stanoven na den , datum, . Žalovaný se dne , datum, dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně smlouvu o revolvingovém úvěru vypověděla. V souvislosti s prodlením žalovaného požaduje žalobkyně rovněž zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, a to za každý den 90denního období od , datum, do , datum, . Žalovaný byl žalobkyní k úhradě dlužné částky vyzýván, na svůj dluh však ničeho neuhradil.2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto postupoval podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: z doložené smlouvy o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že skutková tvrzení jsou shodná s tvrzením žalobkyně. RPSN u sjednaného úvěru činí 1 460,66 %, celková výše poplatku ze sjednání úvěru činila při čerpání celého úvěrového limitu , částka, . Smlouva odkazuje na všeobecné obchodní podmínky.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 580 odst. 1 obč. zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.6. Ve věci sp. zn. , spisová značka, Nejvyšší soud ČR judikoval, že běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Soud konstatuje, že stejný závěr platí i pro zápůjčku.7. Soud dospěl k právnímu názoru, že výše uvedená smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Jedná se o právní zhodnocení, proto bylo možné rozhodnout bez jednání, když účastníci s tímto postupem projevili souhlas. Z doložené smlouvy totiž soud zjistil, že žalovanému bylo poskytnuto , částka, , přičemž byl povinen uhradit kromě jistiny také navýšení v podobě poplatků spojených s poskytnutím úvěru, čemuž odpovídá RPSN ve výši přes 1 400 %. Fakticky jsou výše uvedené poplatky spojené s úvěrem odměnou za poskytnutí úvěru, tedy úrokem. Ujednání o takovém navýšení má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného od , datum, . Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání zápůjčky či úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednané navýšení (a tomu odpovídající sazbu ročních procentních nákladů) uvedeného úvěru, které je zcela nemravné a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ). Jestliže v daném období se roční procentní sazba nákladů u spotřebitelských úvěrů bankovních institucí pohybovala okolo 10 % (dle statistických údajů České národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní zápůjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 %. Žalobkyní požadovaná sazba nákladů poskytnutého úvěru se z tohoto pohledu jeví jako nepřiměřená (nemravná).8. Podle § 576 obč. zák. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.9. V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o všech poplatcích s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. Závěr o neplatnosti celé smlouvy ještě podtrhuje sjednaná smluvní pokuta, která ještě zhoršuje postavení dlužníka.10. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.11. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1. obč. zák. se žalovaný přijetím peněžité hotovosti obohatil o částku , částka, . Z tvrzení žalobkyně, kterému žalovaný nijak neodporoval, vyplynulo, že žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Proto soud uložil žalovanému, aby takto získané bezdůvodné obohacení ve výši , částka, žalobkyni uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně k úhradě dluhu ze dne 4. 12 2024, v rámci které žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do tří dnů. Z předloženého podacího lístku bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě téhož dne, tedy , datum, , přičemž podle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalovaného dne 9. 12 2024. Protože žalovaný žalobkyni předmětnou částku ve lhůtě do , datum, nevrátil, dostal se následujícího dne, tedy , datum, , do prodlení, a od tohoto data byl žalobkyni soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění v tomto případě byla určena třídenní obecná dle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.12. Ve zbylé části nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout, neboť byla nedůvodná (viz výrok II. tohoto rozsudku).13. O nepřiznání náhrady nákladů řízení ani jednomu z účastníků rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalovaný byl ve věci procesně úspěšnějším účastníkem řízení, avšak žádné náklady tohoto řízení mu nevznikly.