5 C 243/2024-87 — Okresní soud v Rokycanech

Anonymizovaný odstavecŽalovaný označil za nesporná všechna skutková tvrzení v žalobě, tedy že žalobkyně vyplatila poškozené , jméno FO, částku uplatněnou žalobou z titulu ztráty na služebním příjmu po skončení pracovní neschopnosti za období od , datum, do , datum, a že na tuto náhradu vznikl poškozené nárok z důvodu poškození zdraví při dopravní nehodě ze dne , datum, způsobené žalovaným, za kterou byl žalovaný odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, č. j. , spisová značka, . Navrhl ale žalobu zamítnout z důvodu, že výplata náhrady na služebním příjmu po skončení pracovní neschopnosti ke službě není v příčinné souvislosti se škodnou událostí. Příčinná souvislost je totiž přetržena, neboť výplata náhrady je až následkem pracovní neschopnosti , jméno FO, , tedy až následkem následku jednání žalovaného. Vyplacení náhrady tak není nárokem na náhradu škody, a proto nelze na žalovaném požadovat postih. Povinnost vyplatit uvedenou náhradu je pouhou povinností žalobkyně, jakožto zaměstnavatele, které si žalobkyně (stát) sama zakotvila do zákona a kterou musí plnit bez ohledu na další okolnosti případu. Výplata náhrady tak není bezprostředním následkem dopravní nehody způsobené žalovaným, nýbrž až následkem poškození zdraví , jméno FO, , které navíc muselo dosahovat takové intenzity, aby bylo způsobilé zapříčinit pracovní neschopnost. Žalobkyně navíc nebyla přímým účastníkem dopravní nehody, pročež pokud jí vznikla určitá škoda, nejedná se o škodu vzniklou z dopravní nehodu, za kterou by byl odpovědný žalovaný.Podle § 2917 o. z. kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih.Anonymizovaný odstavecUstanovením § 103 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb. je zajištěno, aby se příslušníkova náhrada za ztrátu na služebním příjmu nesnižovala s tím, jak se bude navyšovat minimální mzda (a tím zároveň snižoval rozdíl mezi jeho fiktivním výdělkem a průměrným služebním příjmem před vznikem škody). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, (obdobně viz , spisová značka, ) jestliže zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ani jiný právní předpis, neobsahuje zvláštní právní úpravu regresního vztahu mezi přímým škůdcem a státem jakožto tím, kdo je povinen k náhradě škody, může se stát (Česká republika prostřednictvím příslušného bezpečnostního sboru) domáhat postihu vůči takovému škůdci za použití obecné úpravy regresu podle § 2917 o. z.Skutkově byla projednávaná věc nesporná, rozpor byl v právním hodnocení případu. Žalovaný namítá přetržení příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vyplacenou náhradou, s odkazem na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 535/2018. Soud je toho právního názoru, že tato věc se na projednávaný případ nevztahuje, když se týká náhrady odstupného, nikoliv náhrady za ztráty na příjmu po skončení pracovní neschopnosti. Nejvyšší soud zde deklaroval nedostatek příčinné souvislosti mezi škodnou událostí (rovněž nehodou se zraněním) a odstupným proto, že pro vznik povinnosti vyplatit odstupné musely být splněny i další podmínky, neboť poškození zdraví muselo být důvodem skončení pracovního poměru pro pracovní úraz a zároveň žalobkyně nenašla pro poškozeného jiné vhodné uplatnění. K protiprávnímu jednání škůdce tak přistoupila další událost na jeho jednání nezávislá, konkrétně že zaměstnavatel neměl vhodné pracovní uplatnění pro zraněnou zaměstnankyni. Taková skutečnost je plně v rukou zaměstnavatele. To však v projednávaném případě nenastává. Soud se ztotožňuje s názorem žalobkyně o tom, že příčinná souvislost není přerušena, s odkazem na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , kde se Nejvyšší soud zabýval skutkově shodným případem, tedy ztráty na služebním příjmu po skončení neschopnosti příslušníka PČR v důsledku služebního úrazu utrpěného při dopravní nehodě způsobené žalovaným. Nejvyšší soud zde zrušil zamítavá rozhodnutí nižších soudů, které ovšem žalobu zamítli z důvodu právního názoru, že zákon o služebním poměru neupravuje regresní nárok, a proto regres nelze v rámci služebního poměru aplikovat. Nejvyšší soud uvedl, že za předpokladu, že poškozenému byla skutečně nahrazena tím, kdo mu za ni odpovídá a vznikla v příčinné souvislosti s jednáním přímého škůdce, jsou splněny předpoklady přímého škůdce k náhradě škody dle § 2917 o. z. Pokud by byl Nejvyšší soud toho názoru, že u náhrady na ztrátě na služebním příjmu po skončení pracovní neschopnosti je přetržena příčinná souvislost se škodnou událostí, tak by to nepochybně v rozhodnutí uvedl a rozhodnutí nižších soudů by nezrušoval, neboť by byla věcně správná, byť z jiného právního důvodu. Soud tak uzavírá, že žalobkyně musela vyplatit náhradu pouze a jen proto, že žalovaný zranil při dopravní nehodě poškozenou , jméno FO, . Stupeň poškození jejího zdraví je rovněž přímo závislý na způsobené nehodě, bezprostředně závislá je i její pracovní neschopnost.Teoreticky by se dalo uvažovat, že příčinná souvislost je přerušena proto, že na trhu práce pro poškozenou , jméno FO, nebyly vhodné pracovní příležitosti. K tomu ale soud uvádí, že zákon č. 361/2003 Sb. ve svém § 103 odst. 3 s takovou skutečností přímo počítá a od náhrady odečítá minimální mzdu ve výši stanovené v den prvního zařazení poškozené do evidence uchazečů o zaměstnání. Podmínky na trhu práce spočívající v nedostatku vhodných pracovních příležitostí tak nemohou vylučovat zákonnou náhradu na ztrátu na služebním příjmu, když s ní zákon výslovně počítá. Proto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.K námitce žalovaného, že pasivně legitimovanou by měla být pojišťovna, soud uvádí, že dle § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb., určeného do , datum, (poté shodně v § 28 odst. 1 zák. č. 30/2024 Sb.) má poškozený právo, nikoliv povinnost uplatnit svůj nárok na plnění dle § 6 u příslušného pojistitele. Je tak na něm, zda náhradu uplatní u pojišťovny, či u škůdce.Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, soud shledal žalobu důvodnou a vyhověl jí jak co do žalované částky, tak i co do úroku z prodlení z této částky uplatněného dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši stanovené shora citovaným nařízením vlády. Žalobkyně uplatnila úroky z prodlení v souladu s tímto ustanovením ode dne následujícího po datu splatnosti závazku žalovaného stanovené v předžalobní upomínce ze dne , datum, , kde je stanovena lhůta k zaplacení do , datum, .O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) s tím, že v řízení zcela úspěšná žalobkyně náhradu nepožadovala.