8 C 140/2024-12 — Okresní soud v Rokycanech

1. Manželka se návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne , datum, domáhala rozvodu manželství s odůvodněním, že manželství je již delší dobu pouze formální a neplní funkci předpokládanou zákonem. Příčinou rozvratu je dle manželky nesoulad povah manželů, jejich odlišné názory, absence společných koníčků, jakož i vzájemné odcizení. Manželka má za to, že je jejich manželství hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno. Z manželství se nenarodily žádné děti. Dohodu o vypořádání svých majetkových poměrů uzavřou manželé po rozvodu manželství.2. Manžel s návrhem manželky na rozvod manželství nesouhlasil.3. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne , datum, v obci , Anonymizováno, ve Slovenské republice. Z manželství se nenarodily žádné děti. Oba manželé jsou slovenští státní příslušníci a poslední společné bydliště měli na adrese , adresa, . Z účastnických výslechů obou manželů soud zjistil, že mezi nimi jsou dlouhotrvající problémy. Přesto, že stále žijí ve společné domácnosti téměř se nevídají, protože pracují na protisměny, netráví společně čas ani v běžném životě, ani o dovolených. Manžel má za to, že jejich problémy v manželství způsobuje především nedostatečná komunikace ze strany manželky, přičemž tento stav trvá již asi deset let. S ohledem na nesouhlas manžela s rozvodem manželství byl manželům poskytnut časový prostor pro absolvování manželské terapie či jiný pokus o nápravu partnerského vztahu, který však ani jeden z manželů nevyužil.4. Podle článku 3 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne , datum, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, jsou ve věcech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné příslušné soudy toho členského státu,a) na jehož území- mají manželé obvyklé bydliště, nebo- měli manželé poslední společné obvyklé bydliště, pokud zde jeden z nich ještě bydlí, nebo- má odpůrce bydliště, nebo- v případě společného návrhu na zahájení řízení má alespoň jeden z manželů obvyklé bydliště, nebo- má navrhovatel obvyklé bydliště, v němž bydlel nejméně jeden rok bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, nebo- má navrhovatel obvyklé bydliště, v němž bydlel nejméně šest měsíců bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, a zároveň je buď státním příslušníkem tohoto členského státu, nebo, v případě Spojeného království a Irska, zde má "domicil";b) jehož státními příslušníky jsou oba manželé nebo, v případě Spojeného království a Irska, se jedná o zemi "domicilu" obou manželů.- Podle ustanovení § 49 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se osobní poměry manželů se řídí právním řádem státu, jehož jsou oba občany. Jsou-li občany různých států, řídí se tyto poměry právním řádem státu, v němž mají oba manželé obvyklý pobyt, jinak českým právním řádem.5. Soud se musel zabývat nejprve otázkou své pravomoci, neboť účastníci řízení nejsou státními občany České republiky, ale naopak oba jsou občany Slovenské republiky, přičemž však v České republice mají oba obvyklé bydliště. Vzhledem k tomu, že oba státy jsou státy Evropské unie, vycházel soud pro určení pravomoci z nařízení Brusel II bis, řešícího otázku pravomoci mimo jiné ve věcech rozvodu. S ohledem na znění článku 3 výše uvedeného, přímo použitelného předpisu EU, je příslušným soud toho členského státu, na jehož území mají manželé obvyklé bydliště. Z uvedeného tak plyne, že český soud je soudem, jehož pravomoc je v souladu s tímto předpisem.6. Následně se pak soud musel zabývat otázkou, jaké hmotné právo bude na tento případ aplikováno. Kolizní normy pro osobní poměry manželů nejsou upraveny žádným unijním předpisem ani mnohostrannou mezinárodní smlouvou, resp. unijní předpis – Nařízení rady (EU) č. 1259/2010 ze dne , datum, , kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky, není pro Českou republiku ani Slovenskou republiku závaznou. Současně neexistuje dvoustranná smlouva mezi Českou a Slovenskou republikou řešící kolizní normy pro rozvod manželství. Je tak nutno vycházet ze zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, který v ustanovení § 49 odst. 1 uvádí jako hraniční určovatel společné státní občanství. To, jak bylo konstatováno výše, mají oba účastníci Slovenské republiky, a proto soud bude aplikovat slovenské právo, konkrétně pak slovenský zákon o rodině č. 36/2005 Z.z.7. Podle ustanovení § 22 zákona č. 35/2005 Z.z., o rodině, k zrušení manželství rozvodem je možné přistoupit jen v odůvodněných případech.8. Podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 35/2005 Z.z., o rodině, soud může manželství na návrh některého z manželů rozvést, pokud jsou vztahy mezi manžely tak vážně narušené a trvale rozvrácené, že manželství nemůže plnit svůj účel a od manželů nelze očekávat obnovení manželského soužití.9. Podle ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 35/2005 Z.z., o rodině, soud zjišťuje příčiny, které vedly k vážnému rozvratu vztahů mezi manžely, a při rozhodování o rozvodu k nim přihlíží. Soud při rozhodování o rozvodu vždy přihlédne k zájmům nezletilých dětí.10. Podle ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 35/2005 Z.z., o rodině, soud při posouzení míry rozvratu vztahů mezi manžely přihlíží k porušení povinností manželů podle § 18 a 19.11. Podle ustanovení § 18 zákona č. 35/2005 Z.z., o rodině, manželé jsou si v manželství rovni v právech a povinnostech. Jsou povinni žít spolu, být si věrní, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, starat se společně o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí.12. Z dikce výše citovaného ustanovení § 22 zákona o rodině plyne, že zrušit manželství rozvodem lze jen v odůvodněních případech, přičemž ustanovení § 23 odst. 1 téhož zákona říká, že soud může rozvést manželství, jestliže jsou vztahy mezi manželi tak vážně narušené a trvale rozvrácené, že manželství nemůže plnit svůj účel a od manželů nelze očekávat obnovení manželského soužití. V souladu s odstavcem dva pak soud zjišťuje příčiny, které vedly k vážnému rozvratu vztahů mezi manžely, a při rozhodování k nim přihlédne. Při rozhodování o rozvodu vždy přihlédne k zájmu nezletilých dětí. Při posuzování míry rozvratu vztahů soud přihlédne k porušení manželských povinností stanovených v § 18 a § 19 téhož zákona. Z uvedeného tak vyplývá, že zákon vyžaduje kvalifikovaný rozvrat manželství, což znamená, že rozvrat vztahů musí mít takovou intenzitu, že je možné jej označit za vážný, trvalý a takový, že manželství nemůže plnit svůj účel, a nelze očekávat obnovení manželského soužití. Z tohoto pohledu je tak slovenská právní úprava obdobná právní úpravě české, ale rozdílné je však to, že slovenský zákon o rodině nemá žádné ustanovení obdobnému českému ustanovení § 755 odst. 2 občanského zákoníku, tedy obsahující tvrdostní klauzuli. Slovenský zákon o rodině tak vystačí s kvalifikovaným rozvratem manželství, při zohlednění zájmu nezletilého dítěte.13. Soud zjištěný skutkový stav podřadil pod výše citovaná ustanovení § 22 a § 23 zákona o rodině a dospěl k závěru, že manželství účastníků je pouze formálním svazkem, který již neplní žádnou z funkcí manželství a rozvrat manželství lze označit za trvalý stav bez možnosti změny, a tudíž i možnosti obnovení manželského soužití. Manželé spolu již po dobu deseti let prakticky nekomunikují ani spolu netráví volný čas, pouze společně zajišťují chod své domácnosti. S ohledem na absenci alespoň minimálně fungujícího partnerského vztahu soud i přes nesouhlas manžela manželství rozvedl, protože dle názoru soudu již nelze předpokládat, že by vztah manželů mohl být obnoven, když ani manžel nevyužil lhůtu poskytnutou soudem k zajištění konzultace či terapeutické podpory při řešení této vleklé partnerské krize.14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 23 zák. č. 292/2013 o zvláštních řízeních soudních.