ECLI: ECLI:CZ:OSSM:2024:7.C.128.2022.1 Datum: 2024-02-05 Předmět: o zaplacení částky 6 380 918 Kč s příslušenstvím Ustanovení: ["§ 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.", "§ 96 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 39 z. č. 128/2000 Sb.", "§ 14 z. č. 262/2006 Sb."] ["jízdné""smlouva nájemní""bezdůvodné obohacení"]
O co šlo: o zaplacení částky 6 380 918 Kč s příslušenstvím (["§ 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.", "§ 96 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 39 z. č. 128/2000 Sb.", "§ 14 z. č. 262/2006 Sb."])
1. Žalobce se k soudu podanou žalobou na žalovaném domáhal zaplacení původně částky 6.380.918,- Kč s přísl. Žalobce provozoval autobusová nádraží v , adresa, , , adresa, , , Anonymizováno, , , adresa, , , adresa, , , adresa, . Všechna tato autobusová nádraží vlastní nebo k nim má, resp. v příslušném fakturovaném období měl užívací právo a právo vybírat poplatky za užití nádraží. Všichni dopravci, kteří příslušná nádraží využívají, hradí poplatky za užití příjezdové nebo odjezdového stání. Cena za užití příjezdového, či odjezdového stání byla určena provozovatelem nádraží, či dohodou. Žalobce poté, co se dohodl se zástupci , jméno FO, kraje na cenách a dalších službách, zaslal žalovanému dne 15.7.2022 návrh smlouvy na užívání autobusových nádraží. Cena a garantované služby nebyly předmětem diskuse, neboť byla stanovena dohodou mezi žalobcem a , jméno FO, krajem. K dohodě a textu smlouvy o užívání nádraží mezi žalobcem a žalovaným nedošlo. Žalobce trval na určitých formulacích ve smlouvě, které žalovaný odmítal. Přestože nedošlo k uzavření smlouvy, docházelo k užívání nádraží žalobce ze strany žalovaného, který je ovšem povinen za poskytované služby hradit sjednanou cenu. S ohledem na výše uvedené žalobce vystavil žalovanému následující faktury, které nebyly ke dni podání žaloby v plné výši uhrazeny: 1) faktura č. , hodnota, znějící na částku 3.259.469,- Kč, vystavená dne 14.8.2022 za užívání autobusových nádraží za období od 12.6.2022 do 31.7.2022, po částečné úhradě zbývalo k doplacení 1.015.550,- Kč; 2) faktura č. , hodnota, znějící na částku 1.875.056,- Kč, vystavená dne 6.9.2022 za užívání nádraží ze měsíc srpen 2022; 3) faktura č. , hodnota, znějící na částku 2.292.992,- Kč, vystavená dne 1.10.2022 za užívání nádraží za září 2022; 4) faktura č. , hodnota, znějící na částku 1.032.320,- Kč, vystavená dne 7.10.2022 za užívání autobusového nádraží , adresa, za období od 12.6.2022 do 30.9.2022. Žalovaný uhradil pouze část faktury 1) s odůvodněním, že nebude hradit vjezdy, které nevyužil, ani daň z přidaného hodnoty, další faktury již neuhradil vůbec. Žalobce dále požadoval částku ve výši 165.000,- Kč za neoprávněná parkování na autobusovém nádraží v , adresa, . Předžalobní výzvou ze dne 10.10.2022 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné pohledávky.2. V dalším doplnění žaloby ze dne 5.5.2023 se žalobce vyjádřil tak, že v rámci neoprávněného parkování nesprávně vzal žalobu zpět o částku 135.000,- Kč, namísto částky 165.000,- Kč. Žalobu tak bere v rozsahu částky 165.000,- Kč zpět, tedy o dalších 30.000,- Kč. Dále uvedl, že žalovaný měl možnost svobodné volny, že nádraží žalobce využívat nebude, když nebyl schopen domluvit se na smluvních podmínkách tak, že svůj závazek vůči , jméno FO, kraji by změnil. Žalovaný se místo toho rozhodl, že bude využívat nádraží, i bez uzavřené smlouvy. Žalobce tak trval na tom, že předmětný nárok na žalovaném mu vznikl, a to z důvodu konkludentní akceptace smlouvy ze strany žalovaného, který autobusová nádraží začal využívat, nebo případně z titulu bezdůvodného obohacení, tedy z důvodu užívání nádraží bez platného právního titulu. Žalovaný následně v rozporu s uzavřenými smlouvami a vylepenými jízdními řády některé vjezdy nerealizoval, přesto stání měl rezervované ze strany žalobce. Žalovaný následně odmítal za tyto rezervace stání zaplatit. Žalobce tak jednoznačně trvá na svém nároku, i na vjezdy, které nakonec z důvodu na straně žalovaného nebyly realizovány. Ve věci autobusového nádraží , adresa, žalobce trvá na nároku za užívání nádraží v plné výši. Žalobce nezná důvody, které vedly žalovaného, či dokonce město , adresa, k uzavření smlouvy za užívání autobusového nádraží, která byla v rozporu se smlouvou o nájmu, kterou měl žalobce uzavřenou s městem a která skončila ke dni 29.9.2022. Do tohoto data obsluhoval všechna stanoviště na autobusovém nádraží s výjimkou č. , hodnota, žalobce. Žalovaný si dokonce objednával služby na výlep jízdních řádů k tomuto nádraží od žalobce. Pro žalobce tak bylo poměrně překvapivé zjištění, že město , adresa, uzavřelo přímo s žalovaným smlouvu týkající se autobusového nádraží, když obě strany měly vědět, že je stále v platnosti smlouva žalobce. V závěru se tak domáhal zaplacení částky uvedené ve výroku II. rozsudku.3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, nárok neuznal. Namítal, že s ohledem na tvrzení žalobce by řízení mělo být zastaveno i o částku 30.000,- Kč za požadované neoprávněné parkování. K věci samé uvedl, že ve snaze dosáhnout smírného řešení zaplatil i před splatností a před řádným vyúčtováním náhradu za využívání autobusových nádraží v rozsahu odpovídajícím skutečnému užití autobusových nádraží. Žalobce nárok opíral o smlouvu o užívání autobusových nádraží, ta však mezi účastníky v tomto znění a v písemné formě nebyla uzavřena. Poukázal na ustanovení § 1725 a 1740 odst. 2 o.z. K tomu uvedl, že žalovaný podstatně připomínkoval návrh smlouvy o užívání autobusových nádraží, což je zřejmé i z připojené emailové komunikace. Žalovaný s žalobcem se na obsahu písemné smlouvy nedohodli ještě ani v září 2022, jak dokládá email provozního ředitele žalovaného ze dne 7.9.2022. Žalobce nemá právo požadovat cenu za užívání – vjezd na autobusové nádraží v případech, ve kterých k užívání vůbec nedošlo, tedy nedošlo k vjezdu příslušného spoje. Za relevantní tak žalovaný považoval nárok jen na úhradu vjezdů uskutečněných na autobusová nádraží. Výši poskytnuté úhrady za jednotlivé vjezdy žalovaný akceptoval podle cen stanovených , jméno FO, krajem. Z důvodu ne eskalace dalšího sporu v tomto rozsahu v rámci vjezdů uskutečněných tak byla poskytnuta úhrada. K uplatněnému nároku ohledně autobusového nádraží ve , adresa, bylo na žalobci, aby nejprve tvrdil a prokázal, v jakém rozsahu užívání dotčeného prostoru náleží peněžité plnění žalobci a v jakém rozsahu městu , adresa, . Žalovaný uzavřel dne 28.6.2022 smlouvu o využívání autobusového nádraží s městem , adresa, , úhrada v souladu se smlouvou byla městu žalovaným uhrazena. Dále se žalovaný vyjadřoval k nesprávně fakturované dani z přidané hodnoty.4. V doplnění vyjádření ze dne 12.10.2023 žalovaný uvedl, že žalobce žalobu opírá o tvrzení, že má ve správě dotčená autobusová nádraží, dle žalovaného žalobce ovšem neprokázal, na jakém základě by měl být oprávněn vybírat na těchto nádražích jakékoli poplatky. Ohledně autobusového nádraží ve Vysokém Mýtě žalovaný v souladu se zákonem o dostupném přístupu informací si vyžádal informace o tom, zda nájemní smlouva mezi městem , adresa, jako vlastníkem a žalobcem byla vůbec uzavřena v souladu se zákonem o obcích. Bylo tak důležité, zda město publikovalo záměr pronájmu nemovitého majetku před uzavřením nájemní smlouvy, resp. jejich dodatků 15 dní předem na svoji úřední desce. Pokud by záměr nezveřejnila, právní jednání by tak bylo neplatné. Město na doplňující žádost poskytlo skartační protokoly, ty ovšem nedokládají, že byl záměr pronájmu skutečně zveřejněn. Dále žalovaný namítal, že nájemní smlouva mezi žalobcem a městem , adresa, , jakož i dodatky, nebyla uzavřena v souladu s předpisy o zadávání koncesí. Pokud jde o jízdní řády, zpracování jízdního řádu je veřejnoprávní povinnosti dopravce vyplývající ze zákona, jízdní řád schvaluje krajský úřad jako příslušní dopravní úřad, přičemž zpracování jízdního řádku nepředstavuje „rezervaci“ užití autobusového nádraží, za kterou by bez ohledu na to, zda spoj jede dle jízdního řádu nebo nikoli, měl žalovaný platit. Žalovaný dále upozornil, že v rámci případného bezdůvodného obohacení se bezdůvodné obohacení v žádném případě nenavyšuje o daň z přidané hodnoty. Žalovaný závěrem shrnul, že žalobce neprokázal oprávnění vůbec účtovat jakékoli poplatky spojené s vjezdy na autobusová nádraží, to tím spíše u nádraží v , adresa, , , adresa, , které nejsou ve vlastnictví žalobce. U nádraží ve , adresa, žalovaný konstatuje, že nájemní smlouva, kterou ohledně tohoto autobusového nádraží uzavřel žalobce s jeho vlastníkem, je neplatná pro rozpor se zákonem o obcích, případně se zákonem, který upravuje zadávání koncesí. Navrhl tak zamítnutí žaloby.5. Částečným zpětvzetím ze dne 28.11.2022 vzal žalobce ohledně částky 1.426.873,- Kč, kterou žalovaný uhradil dne 24.11.2022 na pohledávku ve výši 1.875.056,- Kč, ohledně částky 1.761.205,- Kč, kterou žalovaný uhradil dne 24.11.2022 na pohledávku ve výši 2.292.992,- Kč, ohledně částky 797.850,- Kč, kterou žalovaný hradil dne 24.11.2022 na pohledávku ve výši 1.032.320,-Kč a dále o částku 135.000,- Kč pro pohledávku neoprávněného parkování, žalobu částečně zpět.6. Usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 3.3.2023 č.j. 7 C 128/2022-72 bylo výrokem I. řízení o 1.426.873,- Kč, o 1.761.205,- Kč, o 797.850,- Kč, o 135.000,- Kč částečně zastaveno. Výrokem III. byla žalobci vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 206.046,- Kč. Usnesení nabylo právní moci dne 23.3.2023.7. V rámci jednání účastníci učinili za nesporné, že uskutečněné vjezdy na autobusová nádraží za rozhodné období byly zaplaceny, s výji