10 C 169/2024-73 — Okresní soud v Semilech

1. Předmětem řízení byl nárok žalobců na zaplacení částky 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobci tvrdili, že 8. 8. 2022 uzavřeli se společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále případně jen „Dlužník“) smlouvu o zápůjčce, poskytli fakticky Dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 25 000 000 Kč, sjednán byl úrok ze zápůjčky 5,5 % ročně a splatnost vrácení zápůjčky k 9. 9. 2022. Vrácení zápůjčky bylo zajištěno zástavní smlouvou ze dne 12. 8. 2022 na movité věci ve vlastnictví třetí osoby (žalované), když šlo o sklad zásob sportovního zboží, oblečení, fitness produktů a her, umístěný v budově č. p. , Anonymizováno, postavené na pozemcích p. č. , Anonymizováno, v obci , adresa, a k. ú. , adresa, . I Dlužník projevil vůli v zástavní smlouvě – tak, že potvrdil poskytnutí zápůjčky v souladu se smlouvou o zápůjčce. Na Dlužníka však bylo dne 24. 10. 2022 zahájeno insolvenční řízení u Krajského soudu (dále případně jen „KS“) , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . Žalobci pak 5. 4. 2024 zaslali žalované v souladu s ust. § 1362 OZ oznámení o realizaci zástavního práva a vyzvali ji k součinnosti, což žalovaná přípisem z 15. 4. 2024 neakceptovala, poukázala na ust. článku 4.2. zástavní smlouvy, v rozporu s nímž nedošlo k označení předmětu zástavy a zástavní právo tak nevzniklo. Podle žalobců bylo však povinností právě žalované označit předmět zástavy, a pokud tak v rozporu se smlouvou neučinila, jedná se o hrubé porušení zástavní smlouvy, proto od ní přípisem ze 17. 4. 2024 odstoupili. Vzhledem k tomu, že nemohlo dojít k uspokojení dlužné pohledávky žalobců ze zástavy, a to v důsledku porušení zástavní smlouvy žalovanou, vznikl žalobcům nárok na náhradu škody ve výši odpovídající výši dlužné pohledávky, která měla být zástavním právem dle smlouvy zajištěna. Žalobci se však žalobou domáhali jen zlomku této škody, a to částky 1 000 000 Kč. Úrok z prodlení požadovali od 11. 5. 2024 v závislosti na tom, že žalované zaslali výzvu k úhradě částky jsoucí předmětem řízení, která byla žalované doručena 30. 4. 2024, přičemž žalobci stanovili lhůtu k plnění do 10 dnů od doručení výzvy.2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Měla za to, že jí vůbec nevznikla právní povinnost označit předmět zástavy, tudíž při absenci takové povinnosti nemohlo zástavní právo nevzniknout v důsledku údajného porušení smluvní povinnosti žalovanou. Poukázala na znění článku 4.1. zástavní smlouvy, podle něhož „zástavní právo … vznikne znamením na předmětu zástavy … tak, že se předmět zástavy označí …“. Podle žalované, tudíž z tohoto textu (ani dalšího textu zástavní smlouvy) nevyplývá, kdo má povinnost předmět zástavy označit. Žalobci si měli případnou povinnost žalované k označení předmětu zástavy výslovně prosadit, pokud chtěli, aby ji nesla žalovaná, nebo měli sami takový krok provést. Ostatně zástavní právo bylo zřizováno ve prospěch žalobců, tito si proto měli zajistit označení předmětu zástavy a tím vznik zástavního práva. Na to však žalobci rezignovali a po celou dobu trvání zástavní smlouvy nezkontrolovali, že (zda) je předmět zástavy označený. Jejich přístup tak byl při nejmenším ledabylý, proto z něj žalobci nemohou nyní těžit, natož žádat náhradu škody. Pokud žalobci v pozdější fázi řízení argumentovali právní úpravou § 1317 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a jeho výkladem o tom, že povinnost k označení zástavy má každopádně zástavce, pak žalovaná s tímto výkladem nesouhlasila, neboť v odkazovaném ustanovení není uvedena povinnost zástavce k označení movité věci jako zástavy, ani z tohoto ustanovení nevyplývá.Krom toho žalovaná namítala chybějící předpoklady ke vzniku povinnosti k náhradě škody, když taková povinnost je podmíněna nejen vznikem samotné škody a porušením právní povinnosti (zde žalovaná zdůraznila výše vyloženou absenci existence takové povinnosti), ale i příčinnou souvislostí s tímto porušením. K samotné škodě 1 000 000 Kč žalovaná měla za to, že ji žalobci nikterak nezdůvodnili co do způsobu vyčíslení, nevylíčili, proč vznikla právě v této výši. Zdůrazňovala, že žalobci nemohou za údajnou škodu považovat ztrátu, která jim vznikla v důsledku reorganizace Dlužníka. Je běžným pravidlem, že v rámci reorganizace společnosti jsou její věřitelé uspokojeni pouze z části, zbylá část jejich pohledávky pak zaniká. To, že v rámci reorganizace Dlužníka nedošlo k uspokojení celé pohledávky žalobců, nelze považovat za škodu přičitatelnou žalované, nýbrž za standardní průběhu reorganizace.3. Žalobci poté nesouhlasili se způsobem výkladu práv a povinností ve vztahu k označení předmětu zástavy, podaným žalovanou. Poukázali na ustanovení § 1317 o. z. týkající se vzniku zástavního práva k movité věci, když z jeho odst. 1 se podávají povinnosti stran zástavní smlouvy nezbytné ke vzniku zástavního práva (povinnost zástavce předat věc oproti povinnosti zástavního věřitele věc převzít). Jestliže § 1317 odst. 2 o. z. stanoví, že odevzdání věci (tj. povinnost zástavce) lze nahradit znamení, pak jazykovým i logickým výkladem nelze dospět k jinému závěru, než že povinnost provést znamení má právě zástavce, který má věc ve své držbě (naopak zástavní věřitel takovou faktickou možnost vůbec nemá). Skutečnost, že zástavce (žalovaná) takovou smluvní povinnost nesplnil, nelze klást k tíži zástavního věřitele, který ani nemá povinnost kontrolovat označení, nebo žalovanou o to upomínat. S odkazem na § 557 o. z. také žalobci zdůraznili, že připouští-li výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo jej použil jako první, přičemž zástavní smlouvu předložil žalobcům žalovaná. Dále – jestliže žalovaná argumentaci o tom, že žalobci si měli tzv. pohlídat provedení označení zástavy (nebo označení sami provést), doplnila názorem, že tak žalobci měli učinit tím spíše, že žalobce a) byl i k datu 12. 8. 2022 (uzavření zástavní smlouvy) až do února 2024 zaměstnancem žalované, který měl předmětné zboží každý den pod dohledem a nemohl tak nevědět, že k označení předmětu zástavy nedošlo (přičemž žalobce na toto rezignoval, žalovanou nikdy nevyzval k označení předmětu zástavy, ani jej neoznačil sám), žalobci s takovým výkladem zcela nesouhlasili. Poukazovali na to, že zaměstnanec je povinen vykonávat práci pouze v souladu s pokyny zaměstnavatele, přičemž žalovaná ani netvrdí ani nedokládá [a žalobce a) to výslovně sporuje], že by žalobce a) jako její zaměstnanec byl jakkoliv úkolován k označení předmětu zástavy; žalobci nemohli svévolně nakládat s věcmi ve vlastnictví třetí osoby.K výši škody žalobci doplnili, že ji nelze stanovit zcela přesně, avšak určitě jde o částku dosahující nejméně 23 847 976,08 Kč, jelikož při výši zápůjčky 25 000 000 Kč žalobcům byla v rámci insolvenčního řízení vedeného vůči Dlužníkovi určena splátka žalobcům 905 841,367 Kč, dále pak 763 647,3082 Kč (viz. reorganizační plán Dlužníka řízení u KS , adresa, , sp. zn. , spisová značka, , a to dokument v insolvenčním rejstříku: list B – 256, resp. zejm. list 260 a příloha č. 9 „výše první splátky“ – strana 31 dokumentu). Výše zaniklé pohledávky tak bude v nejlepším případě činit nejméně 23 847 976,08 Kč.Pokud žalovaná v rámci 1. jednání ve věci namítla také, že schválením reorganizačního plánu Dlužníka v průběhu insolvenčního řízení zaniklo předmětné zástavní právo (a žalobcům tak nemohla vzniknout škoda), oponovali žalobci tím, že jestliže zástavního právo vůbec nevzniklo, nemohlo ani zaniknout zánikem samotné pohledávky. Zmiňovaný argument by dle žalobců mohl být úspěšný v případě, že by zástavní právo vzniklo a žalobci se domáhali úhrady dlužné částky ze zástavy po účinnosti reorganizačního plánu. Upravila-li žalovaná tuto argumentaci tak, že schválením reorganizačního plánu zanikla samotná pohledávka vůči Dlužníkovi, tím zaniklo i zástavní právo a žalobcům škoda vzniknout nemohla, pak žalobci zdůraznili se nedomáhají předmětné částky z titulu zajištění zástavním právem, ale z titulu náhrady škody v situaci, kdy zástavní právo nevzniklo z důvodu porušení smlouvy žalovanou. Zataveny měly být movité věci v hodnotě přesahující 35 000 000 Kč, zatímco pohledávka včetně příslušenství činila ke dni 5. 4. 2024 – dni realizace zástavního práva celkem 34 442 808 Kč. Pokud by teoreticky žalovaná neporušila své smluvní povinnosti a zástavní právo vzniklo, byl by zde dostatečný prostor k uspokojení pohledávky před jejím zánikem (před ukončením reorganizace dne 27. 9. 2024).4. Mezi účastníky nebyl skutkově sporný obsah listinných důkazů (jejich text). Soud z nich zjistil následující skutkové okolnosti.5. Smlouvou z 8. 8. 2022 bylo prokázáno, že žalobci jako zapůjčitelé a Dlužník jako vydlužitel (byť ve smlouvě označený obecnějším pojmem „dlužník“) ji uzavřeli o zápůjčce v částce 25 000 000 Kč. Měla být předána bezhotovostním převodem na účet Dlužníka, a to nejpozději do 12. 8. 2022. Dlužník byl povinen zápůjčku vrátit nejpozději 9. 9. 2022 s úrokem 5,5 % ročně. Úrok z prodlení pro případ prodlení Dlužníka s vrácením předmětu plnění byl s