16 C 278/2024-26 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 339 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ze smlouvy o půjčce ze dne , datum, (dále jen „smlouva č. 1“) a ze smlouvy o půjčce ze dne , datum, uzavřených mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“).2. Žalovaný se k podané žalobě i přes výzvu soudu nevyjádřil.3. Účastníci řízení svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Soud z předložených listinných důkazů zjistil následující skutkový stav věci.5. Na základě smlouvy č. 1 byla žalovanému poskytnuta částka 9 000 Kč, žalovaný se pak zavázal kromě této jistiny ve výši 9 000 Kč zaplatit také souhrnný poplatek ve výši 7 525 Kč v 60 týdenních splátkách po 276 Kč. Žalovaný dosud uhradil částku 300 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy byla následně postoupena na žalobkyni. Na základě smlouvy č. 2 byla žalovanému poskytnuta částka 4 000 Kč, žalovaný se pak zavázal kromě této jistiny ve výši 4 000 Kč zaplatit také souhrnný poplatek ve výši 2 900 Kč ve 45 týdenních splátkách po 154 Kč. Žalovaný dosud uhradil částku 5 786 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy byla následně postoupena na žalobkyni. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě zbývající dlužné částky, žalovaný od postoupení pohledávky již žalobkyni neuhradil ničeho.6. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto:7. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v projednávané věci v případě obou předmětných smluv došlo k řádnému a platnému uzavření smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „o.z.“)8. V projednávané věci pak soud dospěl k závěru, že obě shora uvedené smlouvy o půjčce jsou absolutně neplatné pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 o.z., který spočívá v nepřiměřené výši sjednaného souhrnného poplatku za poskytnutí půjčky. Uvedený souhrnný poplatek představuje defacto příjem předchůdkyně žalobkyně za poskytnutí finančních prostředků žalované a jedná se tedy fakticky o smluvní úrok.9. Souhrnný poplatek ve výši 7 525 Kč v případě smlouvy č. 1 činí 83,60 % z poskytnuté jistiny ve výši 9 000 Kč při splatnosti 60 týdnů, tj. při splatnosti jeden rok činí přibližně 72,65 %.10. Souhrnný poplatek ve výši 2 900 Kč v případě smlouvy č. 2 činí 72,50 % z poskytnuté jistiny ve výši 4 000 Kč při splatnosti 45 týdnů, tj. při splatnosti jeden rok činí přibližně 84 %. Hranicí mravnosti úroku je pak dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu trojnásobek obvyklé roční úrokové míry poskytované bankami v době sjednání úvěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ke zjištění obvyklé úrokové míry spotřebitelského úvěru slouží např. statistika ČNB dostupná na webových stránkách ČNB - Tabulka B1.5: Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR. V době uzavření smlouvy č. 1 činila průměrná obvyklá úroková míra 14,69 % ročně, z čehož vyplývá, že shora uvedená úroková sazba 72,65 % ročně přesahuje obvyklý úrok téměř pětinásobně. V době uzavření smlouvy č. 2 činila průměrná obvyklá úroková míra 14,09 % ročně, z čehož vyplývá, že shora uvedená úroková sazba 84 % ročně přesahuje obvyklý úrok téměř šestinásobně. Jednotlivá ujednání smlouvy č. 1, resp. smlouvy č. 2, jsou pak provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání nepřiměřeně vysokého souhrnného poplatku by předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky žalovanému zcela jistě neposkytla, obě uvedené smlouvy jsou tedy absolutně neplatné jako celek pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 o.z.11. Poskytnutí finančních prostředků žalované bez existence platné smlouvy je s ohledem na shora uvedené nutné posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 451 o.z. Předchůdkyně žalobkyně přitom poskytla v případě smlouvy č. 1 a č. 2 žalovanému celkem částku 13 000 Kč, žalovaný dosud uhradil celkem částku 6 086 Kč, a tedy se bezdůvodně obohatil o částku 6 914 Kč. Žalobkyně v řízení prokázala, že na ni byla platně postoupena předmětná pohledávka vůči žalovanému. Žalobkyně následně odeslala žalovanému dne 27. 10. 2023 výzvu k úhradě dluhu, dne 1. 11. 2023 byla výzva žalovanému doručena, dne 2. 11. 2023 měl žalovaný plnit a od 3. 11. 2023 je v prodlení v souladu s ustanovením § 563 o.z.12. Soud s ohledem na shora uvedené výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku žalobě částečně vyhověl. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 517 odst. 2 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud výrokem pod bodem II. tohoto rozsudku žalobu jako nedůvodnou zamítl.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, nebo v řízení převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.