16 C 310/2024-24 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 7 180 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku z úvěrové smlouvy ze dne , datum, .2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.3. Soud věc projednal a po provedeném dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu:4. Žalobkyně se dne , datum, zavázala, že poskytne žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zároveň zavázal tyto prostředky i s poplatkem 8 180 Kč žalobkyni vrátit v 60 týdenních splátkách po 303 Kč. Žalobkyně před shora uvedeným prohlášením závazku poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč nepřezkoumala schopnost žalovaného splácet poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč poskytla dne 25. 8. 2021. Žalovaný dosud uhradil žalobkyni částku 11 000 Kč. Žalobkyně odeslala žalovanému výzvu k úhradě zbývající dlužné částky, žalovaný žalobkyni již poté neuhradil ničeho.5. Podle § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, je smlouva neplatná.8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu soud posoudil věc po právní stránce takto:9. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 o.z., která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona o spotřebitelském úvěru, neboť byla sjednávána mezi žalobkyní jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.10. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného (tj. schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr), neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně tedy řádným způsobem nepřezkoumala úvěruschopnost žalovaného a úvěrová smlouva je tak absolutně neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18.11. V řízení dále bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč a že žalovaný dosud uhradil žalobkyni na svůj dluh celkem částku 11 000 Kč, tedy uhradil žalobkyni více, než mu žalobkyně poskytla. Žalobkyni proto nevzniklo ani právo na vrácení poskytnutých finančních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2 991 odst. 2 o.z.12. Soud s ohledem na shora uvedené žalobu v plném rozsahu zamítl.13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl sice v řízení plně úspěšný, nicméně mu žádné náklady řízení nevznikly.