16 C 335/2024-26 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 101 096,23 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, (dále jen „smlouva č. 1), a ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, (dále jen „smlouva č. 2), uzavřených mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“).2. Žalovaný se k podané žalobě i přes výzvu soudu nevyjádřil.3. Účastníci řízení svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Soud z předložených listinných důkazů zjistil následující skutkový stav věci.5. Na základě smlouvy č. 1 byla žalovanému poskytnuta částka 24 000 Kč, žalovaný se pak zavázal kromě této jistiny ve výši 24 000 Kč zaplatit souhrnný poplatek ve výši 25 894 Kč v 18 měsíčních splátkách po 2 772 Kč. Žalovaný dosud uhradil částku 3 850 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy byla následně postoupena na žalobkyni. Na základě smlouvy č. 2 byla žalovanému poskytnuta částka 40 000 Kč, žalovaný se pak zavázal kromě této jistiny ve výši 40 000 Kč zaplatit souhrnný poplatek ve výši 51 101 Kč ve 21 měsíčních splátkách po 4 339 Kč. Žalovaný dosud uhradil částku 32 067 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy byla následně postoupena na žalobkyni. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě zbývající dlužné částky, žalovaný od postoupení pohledávky již žalobkyni neuhradil ničeho.6. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto:7. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v projednávané věci v případě obou předmětných smluv došlo k řádnému a platnému uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“).8. V projednávané věci pak soud dospěl k závěru, že obě shora uvedené smlouvy o úvěru jsou absolutně neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z., který spočívá v nepřiměřené výši sjednaného souhrnného poplatku za poskytnutí zápůjčky. Uvedený souhrnný poplatek podle názoru soudu tvoří součet sjednaného kapitalizovaného úroku, poplatku za administrativní činnost a poplatku za komfortní splácení a zpracování a doručení, jako celek je příjmem předchůdkyně žalobkyně za poskytnutí finančních prostředků žalovanému a jedná se tedy fakticky v souhrnu o smluvní úrok.9. Souhrnný poplatek ve výši 25 894 Kč u smlouvy č. 1 činí 107,89 % z poskytnuté jistiny ve výši 24 000 Kč při splatnosti 18 měsíců, tj. při splatnosti jeden rok činí přibližně 71,93 %.10. Souhrnný poplatek ve výši 51 101 Kč u smlouvy č. 2 činí 127,95 % z poskytnuté jistiny ve výši 40 000 Kč při splatnosti 21 měsíců, tj. při splatnosti jeden rok činí přibližně 73 %. Hranicí mravnosti úroku je pak dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu trojnásobek obvyklé roční úrokové míry poskytované bankami v době sjednání zápůjčky (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ke zjištění obvyklé úrokové míry spotřebitelského úvěru slouží např. statistika ČNB dostupná na webových stránkách ČNB - Tabulka B1.5: Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR. V době uzavření smlouvy č. 1 činila průměrná obvyklá úroková míra 9,42 % ročně, z čehož vyplývá, že shora uvedená úroková sazba 71,93 % ročně přesahuje obvyklý úrok více než sedminásobně. V době uzavření smlouvy č. 2 činila průměrná obvyklá úroková míra 7,91 % ročně, z čehož vyplývá, že shora uvedená úroková sazba 73 % ročně přesahuje obvyklý úrok více než devítinásobně. Jednotlivá ujednání smlouvy č. 1, resp. smlouvy č. 2, jsou pak provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání nepřiměřeně vysokého souhrnného poplatku by předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky žalovanému zcela jistě neposkytla, obě uvedené smlouvy jsou tedy absolutně neplatné jako celek pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z.11. Poskytnutí finančních prostředků žalovanému bez existence platné smlouvy je s ohledem na shora uvedené nutné posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2 991 o.z. Předchůdkyně žalobkyně přitom poskytla v případě smlouvy č. 1 žalovanému částku 24 000 Kč, žalovaný v tomto případě dosud uhradil částku 3 850 Kč, a tedy se bezdůvodně obohatil o částku 20 150 Kč. V případě smlouvy č. 2 předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 40 000 Kč, žalovaný v tomto případě dosud uhradil částku 32 067 Kč, a tedy se bezdůvodně obohatil o částku 7 933 Kč. Žalobkyně v řízení prokázala, že na ni byly platně postoupeny obě předmětné pohledávky vůči žalovanému v souladu s ustanovením § 1 879 o.z. Žalobkyně následně odeslala žalovanému dne 30. 5. 2024 výzvu k úhradě dluhu, dne 4. 6. 2024 byla výzva žalovanému doručena podle § 573 o.z., dne 14. 6. 2024 měl žalovaný plnit a od 15. 6. 2024 je v prodlení podle § 1 958 o.z.12. Soud s ohledem na shora uvedené výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku žalobě částečně vyhověl. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud výrokem pod bodem II. tohoto rozsudku žalobu jako nedůvodnou zamítl.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.