23 C 79/2023-160 — Okresní soud v Sokolově

1. Podanou žalobou se žalobce na žalované domáhal úhrady částky 111 456 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy způsobené žalobci za nepřiměřenou délku řízení konaného o kontrolním hlášení žalobce za období 2. čtvrtletí roku 2018, (dále jen „průtažné řízení“). K odůvodnění tohoto svého nároku žalobce, po podrobném zkonstatování průběhu průtažného řízení v bodě 2. žaloby, uvedl, že celková doba průtažného řízení zahrnující jak řízení před správním orgánem, tak řízení soudní, činila 4 roky a 7 měsíců (od 25. 7. 2018 do 27. 2. 2023). Žalobce považoval průtažné řízení, ve kterém se řešily výhradně právní otázky, za nepřiměřeně dlouhé, a proto dne 14. 2. 2023 požádal žalovanou o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1988 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „zákon č. 82/1988 Sb.“). Výši požadované peněžité náhrady žalobce stanovil v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, (dále jen „stanovisko Cpjn 206/2010“). Význam průtažného řízení považoval žalobce za objektivně zvýšený, neboť se jednalo o správní trestání, a proto za základní částku peněžité náhrady žalobce považoval částku ve výši 18 000 Kč (konkrétně za první dva roky průtažného řízení se jednalo o částku v souhrnné výši 18 000 Kč, za další dva roky o částku v souhrnné výši 36 000 Kč a za posledních sedm měsíců o částku v souhrnné výši 10 500 Kč). Součet uvedených částek bylo třeba podle názoru žalobce s ohledem na objektivní změnu ekonomických poměrů zvýšit o inflaci za období od 2011 do 2022 v celkové výši 37,5 %. Předmětným způsobem vypočtenou částku peněžité náhrady ve výši 64 500 Kč pak žalobce požadoval s ohledem na mimořádný průtah zvýšit o 20 %. Zvýšený význam řízení žalobce spatřoval také ve skutečnosti, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč, která byla exekučně vymáhána, a to i v situaci, kdy příjem žalobce ze zaměstnání v roce 2021, navíc jako osoby povinné k výživě dvou nezletilých synů, činil částku ve výši 18 500 Kč hrubého měsíčně. Žalobce měl v roce 2021 rovněž ztrátu z pronájmu nemovitostí ve výši 382 803 Kč. Podrobněji žalobce zdůvodnil, že mimořádný průtah spatřuje jednak ve skutečnosti, že podle jeho názoru jednoduché průtažné řízení trvalo bezmála pět let a jednak ve skutečnosti, že mimořádným průtahem bylo zatíženo i řízení o kasační stížnosti vedené před Nejvyšším správním soudem ke sp. zn. 2 Afs 395/2020, které trvalo od 25. 5. 2020 do 10. 2. 2023, přičemž za obvyklou dobu řízení před Nejvyšším správním soudem lze v souladu s žalobcem uvedenou judikaturou považovat šest měsíců až jeden rok. O dalších 20 % žalobce zvýšil požadované přiměřené zadostiučinění z důvodu, že v průtažném řízení byla na základě nezákonného pokynu Generálního finančního ředitelství ze dne 16. 12. 2015, č. j. , spisová značka, , (dále jen „pokyn GFŘ-D-24“), vydávána nezákonná rozhodnutí, přičemž v jednom případě (konkrétně v případě rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 8. 2019, č. j. , spisová značka, ) byla nezákonnost rozhodnutí dána nedodržením procesních pravidel. Sám žalobce ke vzniklým průtahům nikdy nijak nepřispěl. Žalobce rovněž požadoval úhradu úroků z prodlení z částky 111 456 Kč ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 15. 8. 2023 do zaplacení, jakož i vydání rozsudku pro uznání.2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě nejprve obdobně jako žalobce zkonstatovala průběh průtažného řízení tak, jak je uvedeno pod bodem 2. tohoto vyjádření. Žalovaná dále uvedla, že nárok žalobce neuznává, a to ani z části. Žalovaná na rozdíl od žalobce stanovila začátek průtažného řízení nikoliv na 25. 7. 2018, tedy na den podání kontrolního hlášení za 2. čtvrtletí roku 2018 žalobcem správci daně, jak to podle jejího názoru mylně učinil žalobce, ale na 10. 8. 2018, tedy na den, kdy žalobce obdržel od správce daně výzvu k podání předmětného kontrolního hlášení. Konec průtažného řízení pak podle názoru žalované připadá na 24. 2. 2023, tedy na den, kdy rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 2. 2023, č. j. , spisová značka, , nabylo právní moci. Délku řízení 4 roky a 6 měsíců považovala žalovaná za ještě přiměřenou. Žalovaná dále poukazovala na právní složitost řízení, kdy Nejvyšší správní soud zaujal ohledně pokynu GFŘ-D-24 odlišné stanovisko než správce daně, Odvolací finanční ředitelství i Krajský soud v , obec, . Průtažné řízení si tak vyžádalo řízení celkem na 8 stupních. Sám žalobce přispěl k délce průtažného řízení tím, že v řízení před Nejvyšším správním soudem vedeným ke sp. zn. 2 Afs 395/2020 dne 23. 9. 2022 podruhé doplnil kasační stížnost (po 1 roce a 8 měsících co bylo předmětné kasační řízení vedeno). Žalobce rovněž nepodal žádný podnět na ochranu před nečinností podle § 38 zákona č. 280/2009, daňový řád, (dále jen „daňový řád“). V neposlední řadě podle názoru žalované nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že podáním předmětného kontrolního hlášení v požadované struktuře, za situace, kdy byl žalobce navíc zastoupen daňovým poradcem, by k průtažnému řízení vůbec nedošlo. Žalovaná hodnotila postup příslušných orgánů zainteresovaných v průtažném řízení jako plynulý a bez průtahů, včetně dodržení lhůt stanovených pokynem Ministerstva financí České republiky č. MF-5, o stanovení lhůt při správě daní, (dále jen „pokyn č. MF-5“). Průtahy žalovaná nespatřovala ani v řízení před Nejvyšším správním soudem vedeném ke sp. zn. 2 Afs 395/2020, a to i s ohledem na již avizované doplnění kasační stížnosti žalobce. Náprava rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 8. 2019, č. j. , spisová značka, , k celkové délce řízení významně nepřispěla. Žalobcem vznesený požadavek o navýšení přiznaného zadostiučinění o 20 % z důvodu nezákonnosti uvedeného rozhodnutí nelze podle názoru žalované směšovat s nárokem na odškodnění nepřiměřené délky průtažného řízení. Význam předmětu řízení pro žalobce považovala žalovaná za standardní, a to ačkoliv byla žalobci uložena pokuta ve výši 50 000 Kč, když tuto částku nejen že žalovaná nepovažovala za existenčně významnou, ale v uvedené souvislosti opětovně zdůraznila i možnost žalobce se uložení této pokuty podáním předmětného kontrolního hlášení ve správcem daně stanovené struktuře a formě vyhnout. Žalovaná s ohledem na související judikaturu měla za to, že výše žalobcem požadovaného peněžitého odškodnění by neměla převyšovat samotnou žalobci uloženou pokutu, jakož i že žalobce byl již odškodněn přiznáním úroku z neoprávněného jednání správce daně vzniklého do 31. 12. 2020 v souladu s § 254 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 a od 1. 1. 2021 úroku z nesprávně stanovené daně vzniklého v souladu s § 254 daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2021, to vše v souhrnné výši 20 886 Kč, který by měl být podle § 251d daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2021 započitatelný na v tomto řízení eventuálně žalobci přiznané peněžité zadostiučinění. Požadavek žalobce na zvýšení přiznaného zadostiučinění o inflaci žalovaná označila za nesouladný s tuzemským právním řádem. V kontextu všech ve svém vyjádření uvedených skutečností navrhla žalovaná zamítnutí žaloby.3. Žalobce ve své replice k vyjádření žalované včetně jejího doplnění zdůraznil, že příčinou délky průtažného řízení byl vadný výklad kompetencí Generálního finančního ředitelství správními orgány. Žalobce souhlasil s tvrzením žalované, že mu byla správcem daně v souladu s žalovanou tvrzenými zákonnými ustanoveními poskytnuta částka ve výši 20 866 Kč, jejímž účelem bylo odškodnění náhrady majetkové škody způsobené žalobci v průtažném řízení, avšak odmítl možnost jejího započtení na žalobou vznesený nárok podle § 1082 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť se podle jeho názoru jednalo o náhradu majetkové škody a nikoliv dosud nepřiznaného odškodnění za nesprávný úřední postup, resp. nepřiměřené průtahy tak, jak se jej žalobce domáhá v předmětném řízení. Žalovanou zmiňovaná kasační stížnost projednávaná v řízení před Nejvyšším správním soudem vedeném ke sp. zn. 2 Afs 395/2020 sice skutečně byla žalobcem doplněna, avšak na výzvu samotného soudu. V neposlední řadě žalobce s odkazem na stanovisko Cpjn 206/2010 uvedl, že není jeho povinností činit úkony směřující k odstranění nečinnosti státních orgánů. Požadované zvýšení o inflaci je podle žalobce odrazem zásadní změny tuzemských ekonomických poměrů a je jak v souladu se stanoviskem Cpjn 206/2010, tak v souladu s žalobcem uvedenou judikaturou.4. Žalovaná v duplice reagující na repliku žalobce zdůraznila vývoj názoru zainteresovaných orgánů v průtažném řízení na řešenou otázku formátu a struktury kontrolního hlášení upravenou pokynem GFŘ-D-24, a s tím související právní složitost věci. Žalovaná dále zdůraznila, že žalobci poskytnutý úrok ve výši 20 866 Kč neslouží k sanaci náhrady výhradně majetkové újmy, jak se žalobce nesprávně