10 C 162/2025-36 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru ze dne , datum, , na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, , žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 9. 9. 2023. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 3 000 Kč a dále z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 276,30 Kč, který byl splatný dne 9. 9. 2023. Pokud by soud neuznal nárok žalobce na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadovala žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Dále uvedla, že žalovaný neuhradil ničeho, ačkoliv byl k plnění vyzván předžalobní výzvou ze dne 20. 12. 2024.2. Žalovaný se k projednávané věci žádným způsobem nevyjádřil. Žalovaný tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) netvrdil a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázal, že by dlužná částka byla uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, , uzavřela dne , datum, s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému částku 3 000 Kč s úrokem 40 % ročně a poplatkem 1 251,30 Kč po slevě (3 276,30 Kč před slevou), přičemž doba trvání úvěru měla být 30 dnů, tj. úvěr měl být splacen jednorázově nejpozději dne 9. 9. 2023. RPSN činilo 9 088,10 %. Mimo to byla ve smlouvě sjednána sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, a další sankce pro žalovaného. Uvedený úvěr čerpal žalovaný převodem na svůj účet dne 11. 8. 2023 v částce 3 000 Kč, následně jej však ve stanoveném termínu nesplatil. Pohledávka byla následně postoupena původním věřitelem na žalobkyni. Ta vyzvala žalovaného k úhradě dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 20. 12. 2024 odeslaným téhož dne, přičemž k úhradě byla stanovena lhůta 3 dnů.5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce v souladu s ustálenou praxí tak, že uzavřená smlouva o úvěru je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“) neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši úroků a poplatků, kdy celková RPSN činila 9 088,10 %. Mimo to byla ve smlouvě sjednána sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. §§ 580 a 588 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 3 000 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do této částky, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Pokud se jedná o úrok z prodlení soud jej přiznal v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení ve výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 31. 12. 2024 do zaplacení, když žalovaný byl vyzván k plnění dopisem ze dne 20. 12. 2024, odeslaném prostřednictvím provozovatele poštovních služeb téhož dne, přičemž tato písemnosti byla žalovanému doručena v souladu s § 573 a § 607 OZ třetí pracovní den po odeslání, tedy 25. 12. 2024. Žalovanému byla poskytnuta lhůta k plnění v délce tří dnů, která skončila dle § 607 OZ dne 30. 12. 2024. Dne 31. 12. 2024 tak nastalo prodlení na straně žalovaného, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data, a to ve výši, jež vyplývá z právních předpisů. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k uplatněné šíři nároku včetně příslušenství je zřejmé, že převážně úspěšný byl v řízení žalovaný. Ten však náhradu nákladů neuplatnil a ze spisového materiálu nevyplynulo, že by mu takové náklady vznikly.