10 C 176/2025-18 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částka 25 544,01 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, a žalovaným došlo dne , datum, k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , anonymizováno, , jejíž nedílnou součástí jsou Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru otištěné na zadní straně smlouvy. Na základě uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 13 878 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 7 457 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 14,75 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 997 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 52 týdenních splátkách po 556 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 27. 2. 2024. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas. Žalovaný uhradil celkem 1 200 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, byla ze strany společnosti , právnická osoba, postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 žalobkyni jako novému věřiteli. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Před podáním žaloby byl žalovaný písemně vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou, částku však žalobkyni neuhradil.2. Žalovaný se k podané žalobě žádným způsobem nevyjádřil. Žalovaný tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) netvrdil a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázal, že by dlužná částka byla žalobkyni uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Z předložené Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, bylo prokázáno, že na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který žalovaný čerpal v hotovosti. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s jistinou a poplatkem ve výši 11 954 Kč sestávající z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 7 457 Kč a odměny za zpracování úvěru a za další péči o zákazníka ve výši 1 500 Kč. Strany si dále sjednaly službu komfortního a flexibilního splácení za sjednanou dobu trvání ve výši 2 997 Kč. Součástí smlouvy bylo rovněž pojistné ve výši 1 924 Kč. Částku v souhrnné výši 28 878 Kč se pak žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v pravidelných 52 týdenních splátkách po 556 Kč týdně s tím, že poslední splátka je ve výši 522 Kč. Dle předmětné smlouvy činil úrok 86 % ročně a RPSN činila 171,93 %. Z obsahu smlouvy bylo dále zjištěno, že pro případ prodlení žalovaného byla v bodu 6.1 smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení a také byly v bodu 6.2. ve spojený s body 6.3 a 6.4 sjednány paušální náhrady výdajů spojených s upomínáním ve výši 300 Kč a 1 000 Kč. Převzetí peněžních prostředků bylo žalovaným stvrzeno podpisem úvěrové smlouvy. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným, která je předmětem tohoto řízení, byla postoupena na žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávky a zároveň výzva k úhradě datovaná dne 27. 1. 2025 byla dle podacího lístku odeslána žalovanému dne 27. 2. 2025. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky dále vyzván ještě předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně. Z tvrzení žalobkyně a z přehledu plateb vzal soud za prokázané, že žalovaný na uvedenou pohledávku uhradil před postoupením pohledávky částku 1 200 Kč.5. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Soud shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. V předmětné smlouvě si smluvní strany sjednaly vedle úroku ve výši 86 % rovněž další poplatky za zpracování úvěru a za splácení úvěru, přičemž konečná výše RPSN tak činila 171,93 %. Dle názoru soudu se však nejedná o poplatek odpovídající reálně poskytnutým službám, nýbrž jde o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků. Tento poplatek lze tedy ve své podstatě považovat za cenu poskytnutých peněz, a tedy za úrok. Dle názoru soudu se jedná o výši nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům, přičemž se jedná o takovou výši úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (9,54 % p.a., dle ČNB 2/2023). Soud proto došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 a 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) absolutně neplatná. Pro úplnost lze dodat, že ke stejnému závěru došel i Krajský soud v Plzni v rozhodnutí ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47, jež se týká právní předchůdkyně žalobkyně za zcela obdobných podmínek. Soud tedy dospěl k závěru, že vztah účastníků by bylo možné toliko posoudit dle ustanovení § 2991 a následujících občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně částku 15 000 Kč a zaplatil dle tvrzení žalobkyně celkem 1 200 Kč. Jeho povinností je tedy vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši uvedené ve výroku I. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal úrok stanovený právním předpisem, resp. nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 15. 3. 2025 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 27. 2. 2025 zaslala žalovanému výzvu k plnění, kdy tato písemnost byla žalovanému doručena v souladu s § 573 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání, tedy 4. 3. 2025. Ve výzvě byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění v délce deseti dnů, která počala běžet dnem následujícím po obdržení výzvy. S přihlédnutím k § 607 občanského zákoníku dne 15. 3. 2025 tak nastalo prodlení na straně žalovaného, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.6. Výrokem pod bodem II. pak soud zamítl žalobu ve zbylém rozsahu, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud při výpočtu vycházel ze skutečnosti, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství (VS v Olomouci sp. zn. 7 Cmo 507/2005). S jeho zohledněním ke dni vyhlášení rozsudku byl potom v řízení nepatrně úspěšnější žalovaný, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.