10 C 43/2025-18 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 4 446 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, a žalovaným došlo dne , datum, k uzavření Smlouvy o půjčce č. , číslo, , jejíž nedílnou součástí jsou Smluvní podmínky smlouvy o půjčce. Na základě uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 1 617 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 27 týdenních (sedmidenních) splátkách po 171 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 28. 5. 2008. Z tohoto smluvního ujednání tak bylo žalovanému známo, že nejpozději tohoto dne je povinen zaplatit celkovou dlužnou částku. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Od uzavření smlouvy do doby postoupení pohledávek uhradil celkem 171 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný písemně vyzván k úhradě celkové dlužné částky, částku však neuhradil.2. Žalovaný se k projednávané věci žádným způsobem nevyjádřil. Žalovaný tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) netvrdil a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázal, že by dlužná částka byla uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne , datum, Smlouvu o půjčce č. , číslo, . Z této smlouvy soud zjistil, že na jejím základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému půjčku ve výši 3 000 Kč, kterou žalovaný čerpal v hotovosti. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit uvedené společnosti spolu s poplatkem ve výši 1 617 Kč. Celkovou částku 4 617 Kč se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 27 týdenních (sedmidenních) splátkách po 171 Kč. Dle smluvních podmínek činila RPSN 460,90 %. Převzetí peněžních prostředků bylo žalovaným stvrzeno podpisem smlouvy o půjčce. Z negativního tvrzení žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaný předmětnou částku nevrátil, uhradil toliko částku 171 Kč. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným, která je předmětem tohoto řízení, byla postoupena na žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávek a zároveň výzva k úhradě datovaná dne 29. 9. 2023 byla dle podacího lístku odeslána žalovanému dne 27. 10. 2023. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky dále vyzván ještě předžalobní výzvou ze dne 30. 7. 2024.4. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Soud shledal, že předmětné smlouvy jsou absolutně neplatné, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. V předmětných smlouvách si smluvní strany poplatek, přičemž žalovaný měl po 27 týdnech vrátit půjčenou částku zvýšenou o 53 %. Dle názoru soudu se však nejedná o poplatek odpovídající reálně poskytnutým službám, nýbrž jde o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků. Tento poplatek lze tedy ve své podstatě považovat za souhrnnou cenu poskytnutých peněz, a tedy za úrok. Soud proto došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) absolutně neplatná. Soud tedy dospěl k závěru, že vztah účastníků by mohl být posouzen dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně celkem částku 3 000 Kč a zaplatil dosud dle tvrzení žalobkyně částku 171 Kč. Jeho povinností je tedy vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši uvedené ve výroku I. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „NOZ“), neboť se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal ve výši vyplývající z právního předpisu, tj. nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 14. 11. 2023 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 27. 10. 2023 zaslala žalovanému oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla výzva k plnění, přičemž tyto písemnosti byly žalovanému doručeny v souladu s § 573 a § 607 NOZ třetí pracovní den po odeslání, tedy 1. 11. 2023. V oznámení o postoupení pohledávky byla žalované poskytnuta lhůta k plnění v délce deseti dnů, která počala běžet dnem obdržení výzvy. Dne 14. 11. 2023 tak nastalo prodlení na straně žalovaného, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud při výpočtu vycházel ze skutečnosti, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství (VS v Olomouci sp. zn. 7 Cmo 507/2005). S jeho zohledněním vč. úroků ke dni vyhlášení rozsudku byl potom v řízení úspěšnější žalovaný. Tomu však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.