16 C 114/2025-22 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 738 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ze smlouvy o úvěru č. , číslo, uzavřené dne , datum, mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“).2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.3. Účastníci řízení svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Soud z předložených listinných důkazů zjistil následující skutkový stav věci.5. Na základě smlouvy o úvěru č. , číslo, byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, žalovaný se zavázal předchůdkyni žalobkyně zaplatit jistinu 15 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 12 330 Kč ve 45 týdenních splátkách po 608 Kč. Žalovaný uhradil dosud předchůdkyni žalobkyně částku 16 592 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě zbývající dlužné částky, žalovaný od postoupení pohledávky již žalobkyni neuhradil ničeho.6. Na základě shora zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto:7. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2 395 o.z.8. V projednávané věci pak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru č. , číslo, je absolutně neplatná pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z., který spočívá v nepřiměřené výši sjednaného souhrnného poplatku za poskytnutí úvěru. Uvedený souhrnný poplatek představuje součet kapitalizovaného úroku ve výši 6 367 Kč, částky za komfortní poskytnutí a splácení ve výši 1 370 Kč a částky za flexibilní splácení ve výši 1 428 Kč, defacto však byl celý tento souhrnný poplatek příjmem předchůdkyně žalobkyně za poskytnutí finančních prostředků žalovanému a jedná se tedy fakticky o smluvní úrok. Souhrnný poplatek ve výši 12 330 Kč v projednávané věci činí 82,20 % z poskytnuté jistiny ve výši 15 000 Kč při splatnosti 45 týdnů, tj. při splatnosti jeden rok činí přibližně 95,25 %. Hranicí mravnosti úroku je pak dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu trojnásobek obvyklé roční úrokové míry poskytované bankami v době sjednání úvěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Ke zjištění obvyklé úrokové míry spotřebitelského úvěru slouží např. statistika ČNB dostupná na webových stránkách ČNB - Tabulka B1.5: Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR. V době uzavření smlouvy o úvěru č. , číslo, činila průměrná obvyklá úroková míra 9,70 % ročně, z čehož vyplývá, že shora uvedená úroková sazba ve výši 95,25 % ročně přesahuje obvyklý úrok téměř desetinásobně. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru č. , číslo, jsou pak provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání nepřiměřené vysokého souhrnného poplatku by předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky žalovanému zcela jistě neposkytla, uvedená smlouva je tedy absolutně neplatná jako celek pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z.9. V řízení dále bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně postoupila řádně pohledávku za žalovaným na žalobkyni a že poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, přičemž žalovaný dosud uhradil na svůj dluh částku 16 592 Kč, tedy celkově uhradil žalobkyni více, než mu žalobkyně poskytla. Žalobkyni proto nevzniklo ani právo na vrácení poskytnutých finančních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2 991 odst. 2 o.z.10. Soud s ohledem na shora uvedené žalobu v plném rozsahu zamítl.11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl sice v řízení plně úspěšný, nicméně mu žádné náklady řízení nevznikly.