16 C 168/2025-22 — Okresní soud v Sokolově

Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 351,29 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“).Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.Soud věc projednal a po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav věci:Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne , datum, částku 4 900 Kč, žalovaný se zavázal zaplatit předchůdkyni žalobkyně kromě jistiny 4 900 Kč také poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 451,29 Kč splatných dne 5. 10. 2023. Předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím částky 4 900 Kč žalovanému nepřezkoumala schopnost žalovaného tuto částku splatit. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou dluhu, neboť za trvání smlouvy neuhradil předchůdkyni žalobkyně ničeho, pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni, která před podáním žaloby neúspěšně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto:Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi žalobkyní jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, neboť k prokázání této skutečnosti žalobkyně neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, předchůdkyně žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovanou. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 8. 7. 2025 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni.V řízení pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 4 900 Kč, přičemž žalovaný žalobkyni dosud neuhradil ničeho. Částka 4 900 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalobkyně odeslala žalovanému výzvu k úhradě dluhu dne 20. 12. 2024, doručena žalovanému byla dne 30. 12. 2024 podle § 573 o.z., dne 31. 12. 2024 měl žalovaný plnit v souladu s § 1 958 odst. 2 o.z. a ode dne 2. 1. 2025 je v prodlení.Soud s ohledem na shora uvedené žalobě výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku částečně vyhověl. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1 970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud žalobu výrokem pod bodem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.