23 C 26/2025-18 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení je nárok na úhradu dlužných televizních poplatků v souhrnné výši 762 Kč za období od prosince roku 2023 do dubna roku 2024 s příslušenstvím představujícím kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 64,27 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 87 Kč.2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.3. Z předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaná byla na adrese , Adresa žalované, , v období od prosince roku 2023 do dubna roku 2024 odběratelkou elektřiny, přičemž na základě této skutečnosti byla žalovaná žalobkyní dne 12. 9. 2023 písemně vyzvána ke sdělení, zda je vlastníkem televizního přijímače s poučením, že nebude-li žalovaná na uvedenou výzvu do 30 dní reagovat, bude žalobkyní zařazena do evidence poplatníků televizního poplatku. S ohledem na skutečnost, že žalovaná na uvedenou výzvu žalobkyně nereagovala, byla žalobkyní k měsíci prosinci roku 2023 do evidence poplatníků televizních poplatků skutečně zařazena. Dne 16. 5. 2024 byla žalovaná žalobkyní písemně vyzvána k úhradě televizního poplatku za období od prosince roku 2023 do dubna roku 2024. Z ničeho však nevyplynulo, že by žalovaná televizní poplatek za předmětné období žalobkyni skutečně uhradila.4. Na základě shora učiněného závěru o skutkovém stavu a po jeho právním posouzení soud uzavřel, že se žalovaná na základě zákonné fikce stala od prosince roku 2023 poplatníkem televizního poplatku [§ 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o rozhlasových a televizních poplatcích“)]. Povinností žalované bylo měsíčně žalobkyni platit televizní poplatek ve výši 135 Kč se splatností vždy do 15. dne v příslušném měsíci (§ 6 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích). Protože však žalovaná televizní poplatek od prosince roku 2023 do dubna roku 2024 řádně a včas nezaplatila, zavázal ji k tomu soud svým rozhodnutím, a to včetně kapitalizovaného úroku z prodlení v souhrnné výši 64,27 Kč (§ 1968 o. z., § 1970 o. z.).5. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalované byly opakovaně prostřednictvím České pošty s. p., IČO 47114983, se sídlem Politických vězňů 909/4, 110 00 Praha, (dále jen „Česká pošta s. p.“), doručeny výzvy ke sdělení, zda žalovaná vlastní televizní přijímač či k úhradě dlužného televizního poplatku, kdy žalobkyní požadována náhrada nákladů vynaložených na vyhotovení a odeslání jedné z těchto výzev ve výši 87 Kč je tak zcela, i s ohledem na soudu z úřední činnosti známou cenu doporučených zásilek doručovaných prostřednictvím České pošty s. p., adekvátní (§ 2910 o. z.).6. Lhůtu k plnění v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku stanovil soud v souladu s § 160 o. s. ř.7. Ohledně náhrady nákladů řízení soud uvádí, že žalobkyně je sice v řízení zastoupena advokátem, avšak s ohledem na níže uvedené nelze považovat náklady žalobkyně na právní zastoupení v dané věci za účelné, a proto soud žalobkyni přiznal pouze paušální náhradu nákladů stejně, jako by náležela účastníku řízení, který by v řízení zastoupen nebyl. Při posouzení účelnosti nákladů na zastoupení advokátem se soud plně ztotožnil se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, v němž Ústavní soud uzavřel, že žalobkyně sice není součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky ve formě zákonných záruk a ve srovnání s ostatními subjekty působícími v mediálním prostoru má tak značně odlišné postavení. Lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Ústavní soud dále konstatoval, že tam kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené. Ústavní soud dospěl k závěru, že žalobkyně je v převážné míře financována z televizních poplatků. Pokud žalobkyně sama spravuje agendu televizních poplatků a tuto agendu následně předává advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobkyně. Vzhledem k tomu, že projednávaná věc není ve srovnání s ostatními případy vymáhání neuhrazených televizních poplatků nikterak specifická, nelze považovat náklady na zastoupení advokátem v dané věci za účelně vynaložené. S ohledem na shora uvedené tak bylo o nákladech řízení rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že soud přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., podle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů podle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky, neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.