23 C 350/2024-17 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalované zaplacení částky 19 916 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených dodávek elektřiny a souvisejících služeb.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Z předložených listin učinil soud následující skutková zjištění.5. Z listiny nadepsané „Smlouva o sdružených službách dodávky“, listiny nadepsané „Všeobecné obchodní podmínky“ a listiny nadepsané „Ceník 2016“ soud zjistil, že se předchůdkyně žalobkyně s žalovanou dne , datum, písemně dohodly, že předchůdkyně žalobkyně bude dodávat do odběrného místa na adrese , adresa, , (dále jen „odběrné místo“), elektřinu a zajišťovat s tímto dodáním související služby, kdy žalovaná za odběr této elektřiny a s tím souvisejících poskytnutých služeb (za v této dohodě sjednaných podmínek) uhradí cenu stanovenou v cenících předchůdkyně žalobkyně a rozhodnutích Energetického regulačního úřadu. Úhrada této ceny byla sjednána formou záloh a na základě vyúčtování předchůdkyně žalobkyně, a to v termínech vyznačených na každém konkrétním vyúčtování, popř. plánu záloh. Doba trvání této dohody byla sjednána na dva roky s možností jejího automatického prodloužení.6. Z listin nadepsaných „Řádné vyúčtování elektřiny“, „Konečné vyúčtování elektřiny“ a „Ceník 2016“ soud zjistil, že do odběrného místa bylo za období od 29. 7. 2020 do 29. 7. 2021 dodáno 18,84100 MWh elektřiny v ceně (včetně souvisejících služeb) po odečtení uhrazených záloh ve výši 32 727 Kč, přičemž k úhradě této ceny byla žalovaná vyzvána do 17. 8. 2021. Dále bylo do odběrného místa za období od 30. 7. 2021 do 13. 10. 2021 dodáno 3,62100 MWh elektřiny v ceně (včetně souvisejících služeb) po odečtení uhrazených záloh ve výši 3 613 Kč, přičemž k úhradě této ceny byla žalovaná vyzvána do 16. 11. 2021. Z ničeho nevyplynulo, že by na uvedené ceny žalovaná uhradila více než žalobkyní tvrzených 8 212 Kč provedených dne 17. 9. 2021 a 25. 10. 2021.7. Z listiny nadepsané „FAKTURA – daňový doklad“ soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně vyzvala ke dni 4. 1. 2022 žalovanou k úhradě částky 200 Kč.8. Z listiny nadepsané „Věc: Oznámení o postoupení pohledávek“, „Smlouva o postoupení pohledávek“, „Výzva k úhradě dluhu – předžalobní upomínka“ a „Podací arch“ soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně před podáním žaloby převedla právo požadovat na žalované úhradu výše specifikovaných cen dodávek elektřiny (včetně souvisejících služeb) na žalobkyni, přičemž k úhradě těchto peněžních prostředků žalovanou před podáním žaloby rovněž vyzvala.9. Z ničeho nevyplynulo, že by žalovaná na žalobou vznesený nárok do dne vyhlášení rozsudku cokoliv uhradila.10. Z dalších listin soud nezjistil skutečnosti významné pro předmětné řízení.11. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na souhrn skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.12. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny [§ 1746 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, (dále jen „energetický zákon“)]. V rámci předmětných závazků vystupovala předchůdkyně žalobkyně jako obchodník s elektřinou a plynem a žalovaná jako zákazník. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou s možností automatického prodloužení. Uzavřenou smlouvou se předchůdkyně žalobkyně zavázala dodat do odběrného místa elektřinu (a zajistit dodání souvisejících služeb) a žalovaná se zavázala za dodanou elektřinu a s její dodávkou související služby zaplatit řádně a včas předchůdkyní žalobkyně a Energetickým regulačním úřadem stanovenou cenu, a to ve lhůtě splatnosti uvedené v konkrétních vyúčtováních dodaných sdružených služeb dodávky elektřiny či přehledu záloh (§ 1958 o. z.). Předchůdkyně žalobkyně svoji smluvní povinnost splnila, tj. dodávala elektřinu (a zajistila s jejich dodávkou související služby) do sjednaného odběrného místa a provedla řádné vyúčtování ceny dodané elektřiny včetně souvisejících služeb. Naopak žalovaná svoji základní povinnosti vyplývající pro ni z předmětného smluvního vztahu, a to zaplatit za sdružené služby dodávky elektřiny cenu ve výši 32 727 Kč se splatností do 17. 8. 2021 a cenu ve výši 3 613 Kč se splatností do 16. 11. 2021 do zaplacení nesplnila. Vzhledem ke skutečnosti, že v řízení byla prokázána aktivní legitimace žalobkyně, na kterou byla postoupena projednávaná pohledávka předchůdkyně žalobkyně (§ 1879 o. z.), soud na základě shora popsaného zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení žalobě v popsaném rozsahu vyhověl a zavázal žalovanou k úhradě žalobou nárokované částky včetně úroku z prodlení, tak jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku (§ 1968 o. z., § 1970 o. z.).13. Ve vztahu k žalobkyní uplatněnému nároku na úhradu peněžních prostředků ve výši 200 Kč jako poplatku za upomínku soud uvádí, že povinnost hradit uvedený poplatek nebyla v textu předmětné smlouvy sjednána. Ujednání o povinnosti žalované zaplatit předmětný poplatek byla uvedena pouze v obchodních podmínkách žalobkyně tak, že „Zákazník je povinen zaplatit Dodavateli smluvní poplatek dle platného Ceníku poplatků v souvislosti s vystavenými písemnými upomínkami a/nebo upomínkami zasílanými prostřednictvím datových schránek“. Z uvedeného vyplývá, že požadavek žalobkyně na úhradu předmětného poplatku, kdy výše tohoto poplatku byla paušalizována v Ceníků poplatků předchůdkyně žalobkyně, a to bez konkrétní specifikace uvedeného poplatku v předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřené smlouvě, nemůže obstát.14. V souvislosti s absencí vyčíslení reálných nákladů za upomínku a jejího nahrazení paušalizovaným poplatkem je třeba uvést, že v tomto případě předmětný paušalizovaný poplatek odpovídá svým charakterem ujednání o smluvní pokutě (§ 2048 o. z.). Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 852/2006 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011) označuje smluvní pokutu jako paušalizovanou náhradu škody, kdy sjednaní takové paušalizované náhrady škody je třeba v rámci tuzemské právní úpravy chápat právě jako ujednání o smluvní pokutě. Skutečnost, že žalobkyně spojuje tento paušální poplatek s písemnou upomínkou, na daném závěru nemůže nic změnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019).15. Dále je třeba připomenout, že žalovaná se v předmětném smluvním vztahu nacházela v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Je pravdou, že část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy (§ 1751 o. z.). Uplatnění obchodních podmínek však není neomezené a výše uvedená relevantní právní úprava stanovuje základní limity, jejichž porušení, zejména ve vztahu ke spotřebiteli jako slabší straně, sankcionuje absolutní neplatností.16. K uvedenému soud rovněž doplňuje, že ochrana spotřebitele je výrazem ústavního principu rovnosti, a to v jeho materiálním pojetí. I v případech, kdy zákonodárce slabší smluvní stranu nezvýhodnil výslovně, aby dal pro konkrétní situaci přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který právo aplikuje, prostor pro řešení disproporcí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03). V tomto kontextu pak ve vztahu ke smlouvám uzavíraným se spotřebitelem Ústavní soud zdůraznil zásadu poctivosti v oblasti ochrany spotřebitele, kterou aplikoval ve formě tzv. principu důvěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06).17. V návaznosti na v předchozím odstavci konstatovanou judikaturu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dovodil, že se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Smluvní ujednání tak musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text či nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. V souvislosti s obchodními podmínkami pak Ústavní soud uvedl, že stěžejním účelem obchodních podmínek v kontraktačním procesu se spotřebitelem by m