23 C 358/2024-18 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení je nárok na úhradu dlužných televizních poplatků v souhrnné výši 675 Kč za období od listopadu roku 2023 do března roku 2024 s příslušenstvím představujícím kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 65,78 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 87 Kč.2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.3. Z předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu.4. Žalovaný žalobkyni oznámil, že je od března roku 2013 vlastníkem televizního přijímače. Přestože z ničeho nevyplynulo, že by žalovaný žalobkyni oznámil změnu ve vlastnictví tohoto televizního přijímače či např. skutečnost, že poplatníkem televizního poplatku je jiná osoba žijící s žalovaným ve společné domácnosti, poplatek ve výši 135 Kč měsíčně od listopadu roku 2023 do března roku 2024 neuhradil, a to i přesto, že byl k jeho úhradě dne 20. 5. 2024 žalobkyní písemně vyzván.5. Podle § 1 věta druhá zákona č. 348/2005 Sb., zákona o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o rozhlasových a televizních poplatcích“), platí, že televizní poplatek slouží k financování veřejné služby , Anonymizováno, . Podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., zákona o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o rozhlasových a televizních poplatcích“), se poplatníkem televizního poplatku rozumí fyzická osoba, která vlastní televizní přijímač. Podle § 6 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. Podle § 7 odst. 1, 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích poplatník platí televizní poplatek provozovateli vysílání ze zákona buď přímo, nebo prostřednictvím pověřené osoby. Jeli poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. Podle § 8 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích je poplatník povinen oznámit provozovateli vysílání ze zákona, popřípadě pověřené osobě, že se stal poplatníkem, a to do 15 dnů ode dne, kdy se jím stal. Podle § 8 odst. 6, odst. 8 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích je poplatník povinen písemně oznámit provozovateli vysílání změny ve skutečnostech rozhodných pro evidenci a placení televizních poplatků, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy nastala skutečnost odůvodňující takovou změnu a v případě odhlášení od placení televizního poplatku rovněž připojit písemné čestné prohlášení potvrzující, že některá ze skutečností odůvodňujících toto odhlášení skutečně nastala. Podle § 10 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích platí, že nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Podle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.6. Žalovaný se jako vlastník televizního přijímače stala ve smyslu § 8 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích a § 3 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích poplatníkem televizního poplatku. Povinností žalovaného bylo měsíčně žalobkyni jako provozovateli vysílání ze zákona (§ 1 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích) platit televizní poplatek ve výši 135 Kč se splatností vždy do 15. dne v příslušném měsíci (§ 6 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích a § 7 odst. 1, 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích zákona o rozhlasových a televizních poplatcích). Protože však žalovaný předmětný televizní poplatek od listopadu roku 2023 do března roku 2024 řádně a včas nezaplatil, zavázal jej k tomu soud svým rozhodnutím, a to včetně kapitalizovaného úroku z prodlení v souhrnné výši 65,78 Kč (§ 10 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, § 1968 o. z., § 1970 o. z.).7. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovanému byla dne 20. 5. 2024 doporučeně doručena prostřednictvím České pošty, s. p., IČO 47114983, se sídlem Politických vězňů 909/4, 110 00 Praha, (dále jen „Česká pošta“), výzva k úhradě dlužného televizního poplatku, kdy žalobkyní požadována náhrada nákladů vynaložených na vyhotovení a odeslání této výzvy ve výši 87 Kč je zcela, a to i s ohledem na soudu z úřední činnosti známou cenu doporučených zásilek doručovaných prostřednictvím České pošty, adekvátní (§ 2910 o. z.).8. Lhůtu k plnění v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.9. Ohledně náhrady nákladů řízení soud uvádí, že žalobkyně je sice v řízení zastoupena advokátem, avšak s ohledem na níže uvedené nelze považovat náklady žalobkyně na právní zastoupení v dané věci za účelné, a proto soud žalobkyni přiznal pouze paušální náhradu nákladů stejně, jako by náležela účastníku řízení, který by v řízení zastoupen nebyl. Při posouzení účelnosti nákladů na zastoupení advokátem se soud plně ztotožnil se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, v němž Ústavní soud uzavřel, že žalobkyně sice není součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky ve formě zákonných záruk a ve srovnání s ostatními subjekty působícími v mediálním prostoru má tak značně odlišné postavení. Lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Ústavní soud dále konstatoval, že tam kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené. Ústavní soud dospěl k závěru, že žalobkyně je v převážné míře financována z televizních poplatků. Pokud žalobkyně sama spravuje agendu televizních poplatků a tuto agendu následně předává advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobkyně. Vzhledem k tomu, že projednávaná věc není ve srovnání s ostatními případy vymáhání neuhrazených televizních poplatků nikterak specifická, nelze považovat náklady na zastoupení advokátem v dané věci za účelně vynaložené. S ohledem na shora uvedené tak bylo o nákladech řízení rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., podle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů podle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky, neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.