8 C 54/2025-23 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně z postoupené pohledávky ve výši 4000 Kč s úrokem z prodlení z prodlení z částky 4000 Kč od 21.6.2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, částky 120 Kč, s úrokem z prodlení z prodlení z částky 120 Kč od 21.6.2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, částky 1440 Kč, s úrokem z prodlení z prodlení z částky 1440 Kč od 21.6.2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, částky 800 Kč, částky 700 Kč, částky 1000 Kč a částky 900 Kč mající původ v úvěrové smlouvě mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, ) a žalovanou ze dne , datum, č. , číslo, , jejíž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 4000 Kč a povinnost vrátit úvěr do 30 dnů i s úroky ve výši 120 Kč poplatkem za úvěr ve výši 1440 Kč, tj celkem 5560 Kč při RPSN úvěru 5395.58 %, přičemž žalovaná ani po urgenci na úvěr nevrátila ničeho.2. Žalovaná se k žalobě v průběhu řízení nevyjádřila.3. Soud věc rozhodl během prvního jednání. Právní zástupce žalobkyně omluvil svou neúčast při soudním jednání a souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci bez jeho účasti. Žalovaná se k prvnímu jednání, ačkoliv měla řádně doručeno, bez omluvy nedostavila a zůstala tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle §101, odst. 3 o.s.ř.4. Soud vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů, důkazy pak soud hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, prokazují níže uvedené skutkové závěry. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalované (viz též právní závěry), kterou soud zkoumá ve spotřebitelských věcech z úřední povinnosti, žalobkyně k tomuto žádné konkrétnější skutečnosti v žalobě netvrdí, k prokázání této skutečnosti neoznačila žádné skutečnosti. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, poskytovatel úvěru se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně v souvislosti s úvěruschopností nedoložila žádné důkazy prokazující, že úvěruschopnost byla předchůdkyní zkoumána. Žalobkyně pak tím, že se nedostavila k jednání soudu konanému ve věci, zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. o chybějících tvrzeních a důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované, výši sjednaného úroku (RPSN) a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni v podobě jiného právního posouzení.5. Soud má pak za prokázané následující závěry o skutkovém stavu, že právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, s žalovanou sjednali komunikačními prostředky na dálku dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , kdy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 4 000Kč na její bankovní účet a žalovaná se zavázala je vrátit do 30 dnů i s úroky ve výši 120 Kč poplatkem za úvěr ve výši 1440 Kč, tj celkem 5560 Kč při RPSN úvěru 5395.58 %. Zkoumaní úvěruschopnosti žalované nebylo tvrzeno ani doloženo. Žalovaná na úvěr nevrátila ničeho. Pohledávku vyplývající ze smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20.8.2024, která tuto pohledávku postoupila týž den na žalobkyni, přičemž postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 20.1.2025, současně byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky.6. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 (o.z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel dle §3, odst.1), písm. d) ZSÚ a žalovaná jako spotřebitel dle §419 o.z. ve smyslu ustanovení §1810 a násl a §2390 a násl. o.z. a §2, odst.1 ZSÚ uzavřeli smlouvu o zápůjčce - spotřebitelský úvěr (dále jen úvěr), na základě které byla žalované poskytnuta částka 000Kč (blíže k tomu závěry o skutkovém zjištění). S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření předmětné smlouvy z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a souladu obsahu půjčky s dobrými mravy.7. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (poskytovateli úvěru), aby dlužníka – spotřebitele (náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně a aktivně sám nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry pak byly potvrzeny i nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18. V daném případě žalobkyně k úvěruschopnosti žalované nic rozhodného netvrdila a žádné podklady nedoložila. Žalobkyně ve smyslu ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (např. sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či sp.zn. III. ÚS 4129/18) tedy neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelských úvěrů řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu §3, odst. 1, písm. c) a §86 ZSÚ, což je nutně spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy o úvěru dle §87 ZSÚ.8. Vedle této neplatnosti soud dále shledal absolutní neplatnost předmětné smlouvy pro její zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. ve spojení s § 588 o. z., když sjednaný poplatek, který je nutné v kontextu smlouvy vyhodnotit jako cenu za úvěr, a tímto poplatkem je zastírána skutečná výše úroku za úvěr. Výše úroku dle RPSN pak cca než 580x přesahovala obvyklou RPSN (9,31%) poskytovaný bankami, což je nutné ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 33 Odo 236/2005, 20 Cdo 3498/2018) jako nemravné. Z toho důvodu dospěl soud k závěru, že ujednání o platbách nad rámec půjčené jistiny je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a je proto podle ustanovení § 588 o. z. neplatné. Ujednání o úrocích a dalších poplatcích přitom představuje neoddělitelnou část smlouvy o úvěru. Toto ujednání tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Je-li pak nemravná taková součást smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání.9. Pokud soud učinil závěr o neplatnosti spotřebitelském úvěru, zbývá pak se vypořádat s plněním, které v rámci úvěru žalovaná obdržela a co na ně právní předchůdkyni žalobkyně či nyní žalobkyni případně vrátila, přičemž pokud soud ve věci dovodil i neplatnost smlouvy pro neprověření úvěruschopnosti žalované, je v tomto ohledu nutné vycházet z ustanovení §87 ZSÚ.10. Podle ustanovení §87, odst.1 poslední věty ZSÚ je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, kdy toto ustanovení je speciálním ustanovení vůči § 2991 odst. 1 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení, které má při aplikaci přednost před zmiňovanou obecnou úpravou vydání bezdůvodného obohacení. Ze speciálního ustanovení § 87 ZSÚ ve spojení s principy ochrany spotřebitele nesporně vyplývá, že spotřebitel jako dlužník je povinen vrátit žalobci jako věřiteli pouze neuhrazenou jistinu úvěru, a že započtení vzájemných pohledávek musí soud provést z úřední povinnosti, aby byl dodržen princip, že věřiteli poškozujícího spotřebitele nelze poskytovat právní ochranu a že podle § 6 odst. 2 o.z. nelze připustit, aby škodící věřitel těžil ze svého protiprávního činu v podobě získání jiných nároků, na které nemá ze zákona právo. Z ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ rovněž vyplývá, že spotřebitel, kterému neměl být úvěr vůbec poskytnut, se nemůže dostat do prodlení s jeho vrácením, pokud vrací poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho schopnostem. Z tohoto hmotněprávního ustanovení je zřejmý záměr zákonodárce nepřiznat škodícímu věřiteli žádné (ani zákonné) úroky z prodlení (srovnej důvodovou zprávu k tomuto ustanovení). Lze tedy shrnout, že v případě aplikace ustanovení §87, odst.1 ZSÚ nelze uvažovat o přiznání úroku z prodlení, jako by tomu bylo u běžného bezdůvodného obohacení.11. Žalované byla poskytnuta částka 4000Kč, nic nevrátila, proto je povinen vrátit jen 4000Kč. Pokud jde o výklad povinnosti vrátit jistinu úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele za situace, kdy spotřebitel (účastník) je v průběhu řízení nečinný, bude nepochybně soudní praxí a judikaturou upřesňován a ustálen. Soud v daném případě považuje za dobu přiměřen