8 C 55/2025-25 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 10.11.2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení od 18.9.2024 do zaplacení ve výši 12,75 % s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , se sídlem , adresa, , IČO , IČO, (dále jen předchůdkyně žalobkyně), poskytla žalovanému dne 25.2.2023 na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, částku celkem ve výši 20000 Kč, kdy žalovaný nehradil ničeho, když před tím mezi původním věřitelem a žalovaným probíhala jednání o uzavření smlouvy, přičemž uzavřenou smlouvu není žalobkyně schopna doložit, proto požaduje jen vydání bezdůvodného obohacení. Předmětnou pohledávku pak odkoupila od společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, , sídlem , adresa, , které ji pře tím odkoupila od předchůdkyně žalobkyně.2. Soud věc rozhodl během prvního jednání. Právní zástupce žalobkyně omluvil svou neúčast při soudním jednání a souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci bez jeho účasti. Žalovaný se k prvnímu jednání, ačkoliv měl řádně doručeno, bez omluvy nedostavil a zůstal tak v řízení zcela pasivní. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle §101, odst. 3 o.s.ř.3. Soud vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (uvedených vždy v závorce), ze kterých má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla dne 25.2.2023 peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč na účet žalovaného č. , č. účtu, (viz potvrzení o platbě, sdělení banky), když mezi účastníky bylo jednáno o uzavření úvěrové smlouvy. Žalovaný poskytnutou částku nevrátil. Pohledávka vyplývající ze smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16.8.2024 společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, , sídlem , adresa, . Následně byla pohledávka za žalovaným dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22.08.2024 postoupena (viz smlouvy o postoupení pohledávky, seznam postoupených pohledávek), přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 7.9.2024, kdy současně toto byla i výzva k úhradě dluhu (viz oznámení o postoupení pohledávek, podací lístek).4. Soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž provedené důkazy nebyly rozporovány, soud tak nemá žádné pochybnosti o tom, že jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, prokazují shora uvedené skutečnosti. Žalobkyně tím, že se nedostavila k jednání soudu konanému ve věci, zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 1,2 a 3 o.s.ř. o odlišném právním hodnocení věci ( plnění z neplatné úvěrové smlouvy) a chybějících tvrzeních a důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, což pro žalobkyni má za následek, že ve věci neprokázala posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru (viz skutkové závěry). Pro doplnění soud uvádí, že ze soudní praxe zdejšího soudu je známo, že předchůdkyně žalobkyně poskytovala nebankovní úvěry, sama žalobkyně pak uznává, že předchůdkyně s žalovaným jednala o poskytnutí úvěru, soud proto nemá pochybnosti o tom, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), tedy že se jednalo o úvěr.5. Při svém rozhodnutí pak soud vycházel z tohoto závěru o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 25.2.2023 částku 20 000 Kč na základě úvěrové smlouvy, kterou žalobkyně nedoložila. Předchůdkyně žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalovaný úvěr nesplácel. Pohledávka byla postupně postoupena ze společnosti , právnická osoba, na společnost , právnická osoba, , a následně na žalobkyni. Žalovaný nereagoval na předžalobní výzvu, která ho zároveň informovala o postoupení pohledávky.6. Soud věc právně posoudil zejména podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 (o.z.) a ZSÚ, přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel dle §3, odst.1), písm. d) ZSÚ a žalovaný jako spotřebitel dle §419 o.z. ve smyslu ustanovení §1810 a násl a §2390 a násl. o.z. a §2, odst.1 ZSÚ uzavřeli smlouvu o zápůjčce - spotřebitelský úvěr (dále jen úvěr), na základě které byla žalovanému poskytnut úvěr 20000 Kč (blíže k tomu závěry o skutkovém zjištění). S ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy se soud při posouzení uplatněného nároku zabýval platností uzavření předmětné smlouvy z pohledu dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, kdy s ohledem na skutkové závěry a ustálenou judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soud ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 4129/18) lze uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu §3, odst. 1, písm. c) a §86 ZSÚ, což je nutně spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy o úvěru dle §87 ZSÚ.7. Dle ustanovení §87, odst.1 poslední věty ZSÚ je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, kdy toto ustanovení je speciálním ustanovení vůči § 2991 odst. 1 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení, které má při aplikaci přednost před zmiňovanou obecnou úpravou vydání bezdůvodného obohacení. Ze speciálního ustanovení § 87 ZSÚ ve spojení s principy ochrany spotřebitele nesporně vyplývá, že spotřebitel jako dlužník je povinen vrátit žalobci jako věřiteli pouze neuhrazenou jistinu úvěru, a že započtení vzájemných pohledávek musí soud provést z úřední povinnosti, aby byl dodržen princip, že věřiteli poškozujícího spotřebitele nelze poskytovat právní ochranu a že podle § 6 odst. 2 o.z. nelze připustit, aby škodící věřitel těžil ze svého protiprávního činu v podobě získání jiných nároků, na které nemá ze zákona právo. Z ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ rovněž vyplývá, že spotřebitel, kterému neměl být úvěr vůbec poskytnut, se nemůže dostat do prodlení s jeho vrácením, pokud vrací poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho schopnostem. Z tohoto hmotněprávního ustanovení je zřejmý záměr zákonodárce nepřiznat škodícímu věřiteli žádné (ani zákonné) úroky z prodlení (srovnej důvodovou zprávu k tomuto ustanovení). Lze tedy shrnout, že v případě aplikace ustanovení §87, odst.1 ZSÚ nelze uvažovat o přiznání úroku z prodlení, jako by tomu bylo u běžného bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla v rámci prvního úvěru poskytnuta na jistině částka 20 000 Kč, žalovaný ničeho neuhradil, proto je povinen vrátit částku 20 000 Kč, čemuž pak odpovídá výrok I. Soud současně dospěl k závěru, že předmětné smlouvy o postoupení pohledávek jsou smlouvami, na základě kterých došlo ke změně v osobě věřitele pohledávky za žalovaným dle ustanovení § 1879 o.z. I přes skutečnost, že soud posoudil pohledávku žalobkyně za žalovanou právně odlišně, než bylo uvedeno v žalobě, svědčí i přesto žalobkyni v důsledku předmětných smluv o postoupení pohledávek aktivní věcná legitimace ve sporu (výrok I.).8. Ve zbývajícím rozsahu ( o úrok z prodlení z částky 20 000 Kč od 18.9.2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ) soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť tento další nárok uplatněný žalobkyní nad rámec přiznané části jistiny úvěru vycházejí ze smlouvy, kterou soud posoudil jako absolutně neplatnou (výrok II).9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 952,03 Kč, přičemž tato částka představuje 82,26 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 91,13 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 8,87 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b a. t. z tarifní hodnoty ve výši 20 000 Kč sestávající z částky 400 Kč za jeden úkon právní služby realizovaný před podáním návrhu ve věci včetně paušální náhrady výdajů ve výši 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 300 Kč ve výši 273 Kč. Při stanovení výše odměny advokáta soud dospěl k závěru, že je namístě aplikovat zmíněné zvláštní ustanovení o náhradě nákladů řízení, neboť byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 14b odst. 1, advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným ve skutkově i právně obdobných věcech na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem, předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení. Vedle podmínky peněžitého plnění nepřesahujícího 50 000 Kč byla splněna i podmínka, že