8 C 132/2024-17 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se domáhala v záhlaví uvedené částky s tím, že žalobkyně se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli 1. 2. 2023 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně téhož dne poskytla žalovanému celkem 20 000 Kč (dne 31. 5. 2023 částku 2 000 Kč, 3 400 Kč a 4 600 Kč), kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do 29. 6. 2023 nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení poplatku za uzavření smlouvy ve výši 6 500 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 26 000 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč představující 5 upomínek zaslaných žalovanému, částky 6 400 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od 30. 6. 2023 do 27. 5. 2024. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, . Smlouva je klientem podepsána elektronicky, a to PIN kódem, který žalobkyně zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Úvěruschopnost zkoumala žalobkyně na základě informací od žalovaného.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ze Smlouvy o zápůjčce ve znění dodatku Smlouvy o dočerpání úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 30. 5. 2023 zápůjčku ve výši 10 000 Kč a dne 31. 5. 2023 částku 2 000 Kč, 3 400 Kč a 4 600 Kč. Účastníci si ve smlouvě dohodli povinnost žalovaného zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč. Zápůjčka spolu s poplatkem měla být žalovaným zaplacena do 29. 6. 2023. Dále si strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení žalovaného se zaplacením a povinnost zaplatit za každou písemnou upomínku 500 Kč (max. za 5 upomínek). Poplatek za poskytnutí úvěru činí 0 Kč, pokud bude půjčka zaplacena v termínu. Pokud nebude je povinen uhradit poplatek v částce 3 900 Kč. Pokud by byla částka splacena do 29. 6. 2023 činí roční procentní sazba nákladů 2969 %.4. Z výpisu z účtu č. , č. účtu, vyplývá, že dne 15. 7. 2022 byla na tento účet připsána částka ve výši 1 Kč z účtu č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, s poznámkou identifikace žalovaného, kdy jako majitel účtu je uveden žalovaný. Ve dnech 30. 5. 2023 a 31. 5. 2023 pak proběhly platby 10 000 Kč, 2 000 Kč, 3 400 Kč a 4 600 Kč, jak je uvedeno v žalobě, a jež má soud za prokázané z výpisu z běžného účtu společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, .5. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 a následující o. z., která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o zápůjčce. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti.8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakožto i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Soud již z tvrzení žalobkyně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, resp. ani konkrétně netvrdila, že by své povinnosti úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumat dostála. K výzvě soudu pak žalobkyně uvedla, že ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná skutková tvrzení. Soud tak na základě předložených důkazů uzavírá, že žalobkyně absolutně rezignovala na zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Právě s ohledem na typ krátkodobé půjčky, kdy měl žalovaný v krátké době vrátit 20 000 Kč, mělo probíhat důkladné zkoumání příjmů (zda je i v době žádosti zaměstnán – aktuální potvrzení o zaměstnání) i nákladů – zda nejde o osobu aktuálně předluženou.11. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí a řádně ověřila schopnost žalovaného splácet daný úvěr, a proto je smlouva pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná.12. Nárok žalobkyně tak bylo nutno právně posoudit podle § 2991 odst. 1 o. z., podle něhož kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil a dále podle § 2993 o. z., který stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně tak má právo na vrácení částky, kterou žalovanému na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla. Má tedy nárok na vrácení poskytnuté částky, po odečtení všech plateb ze stra