1 C 28/2025-27 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit částku 26 702 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 s účinností ke dni 29. 5. 2024 na ní byla společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, , postoupena pohledávka, která je předmětem tohoto řízení. Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 10. 12. 2022 se žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu Smlouvy. Žalovaná se Smlouvou zavázala spolu se zapůjčenou částkou zaplatit též částku 600 Kč představující úrok, částku 5 880 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru, částku 1 653 Kč představující náklady na vyhodnocení úvěru a částku 2 160 Kč představující inkasní poplatek. Celkem se tak žalovaná zavázala uhradit částku 22 302 Kč v 14měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas, kdy poslední splátka byla uhrazena dne 11. 12. 2022. Žalovaná na pohledávku uhradila celkem částku 1 600 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady neuhrazené jistiny ve výši 26 702 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 619,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 229,56 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 179,38 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 11 179,38 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení.2. Ve věci se jedná o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaná je občankou Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Tímto ustanovením je upravena mezinárodní příslušnost (pravomoc) i místní příslušnost soudu. Finanční prostředky byly poskytnuty ve Strakonicích, k projednání a rozhodnutí je proto příslušný právě Okresní soud ve Strakonicích. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaná měla v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované. Uvedla, že její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením Smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto byly zaznamenány do zákaznické karty a byly ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních pásek. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované. S ohledem na žalovanou tvrzené informace dospěl právní předchůdce žalobkyně k tomu, že je její schopnost splácet úvěr dostatečná, když žalovaná uvedla, že je od 3. 9. 2019 zaměstnána jako pracovnice v kovovýrobě ve společnosti , právnická osoba, s měsíčním příjmem 16 211 Kč, své výdaje označila částkou 5 350 Kč, uvedla, že žije u rodičů, je svobodná a nemá žádnou vyživovací povinnost.4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.5. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 10. 12. 2022 soud zjistil, že se jí společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ,, Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 12 000 Kč v hotovosti a žalovaná se zavázala tuto částku spolu s částkou 600 Kč představující úrok, částkou 5 880 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru, částkou 1 653 Kč představující náklady na vyhodnocení úvěru a částkou 2 160 Kč představující inkasní poplatek, tj. celkem částku 22 302 Kč, vrátit v 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč, první splátka byla splatná do měsíce od podpisu Smlouvy. To, že žalovaná uhradila částku 1 600 Kč a dále již nehradila ničeho, nebylo žádnými konkrétními důkazy vyvráceno. Ze zákaznické karty žalované vyplývá, že ta uvedla, že je svobodná, žije u rodičů, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnána ve společnosti , právnická osoba, s příjmem 16 211 Kč měsíčně. Měsíční výdaje označila částkou 5 350 Kč, kdy částka 1 000 Kč slouží na výdaje na bydlení, částka 4 250 Kč na dopravu, jídlo, osobní náklady a částka 100 Kč představuje srážky ze mzdy. Žalobkyně uvedla, že příjmy žalované byly ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních pásek. Ze zákaznické karty nevyplývá, zda a jak byly ověřovány výdaje žalované. Žalobkyně pouze v rámci doplnění uvedla, že výdaje žalované byly ověřovány z bankovních výpisů. K tomuto tvrzení však žalobkyně nenavrhla ani nepředložila žádné důkazy. Při jednání žalobkyně soudu předložila čestné prohlášení žalované ze dne 10. 12. 2022, kde prohlásila, že žije sama, avšak toto prohlášení se týká jiné úvěrové smlouvy.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalobkyní dne 20. 5. 2024, s účinností k 29. 5. 2024, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy o úvěru za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky z téhož dne je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalované oznámeno a žalovaná byla vyzvána, aby uhradila dlužnou částku žalobkyni.7. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil d