1 C 86/2025-39 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit ve výroku uvedené částky s odůvodněním, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , s účinností ke dni , datum, , je právním nástupcem společnosti , právnická osoba, . Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdce uzavřel dne 26. 1. 2023 se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“). Žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků úrok v pevné výši 761 Kč, paušální cenu za plnění a za služby související s poskytnutím úvěru ve výši 7 350 Kč, úhradu za administrativní činnost a za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč, dále úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 2 700 Kč, celkem se tedy žalovaný zavázal uhradit částku 27 888 Kč, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč, poslední splátka byla stanovena na den 26. 3. 2024. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, poslední platba byla uhrazena dne 27. 1. 2023, celkem žalovaný uhradil částku 1 000 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady neuhrazené jistiny ve výši 14 866,23 Kč, úroku ve výši 760,80 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy ve výši 6 285 Kč, úhrady za administrativní činnost ve výši 1 928,83 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v bydlišti ve výši 2 507,14 Kč, smluvní pokuty ve výši 7 341,84 Kč, smluvních úroků a úroků z prodlení.2. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Uvedla, že její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru, ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných rejstříků. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, poskytnuté informace byly zaznamenány do žádosti o úvěr a byly ověřeny pracovní smlouvou a výpisem z bankovního účtu. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je od 28. 3. 2022 zaměstnán ve společnosti , právnická osoba, ., výše jeho měsíčních příjmů činí 19 493 Kč, měsíční výdaje dosahují částky 6 460 Kč, použitelný měsíční příjem byl určen částkou 13 033 Kč. Dále žalovaný uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost, je rozvedený a bydlí u rodičů. Příjmy a výdaje žalovaného zkoumal právní předchůdce z pracovní smlouvy a z výpisů z bankovního účtu. Právní předchůdce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení, která žalovaný uvedl v žádostech o úvěru, kdy dospěl k závěru, že žalovaný je schopen splácet úvěr ve výši 15 000 Kč s měsíční splátkou 1 992 Kč. Ke svým tvrzením předložila žalobkyně výpis z běžného účtu žalovaného za období od 1. 11. 2022 do 30. 11. 2022 a pracovní smlouvu žalovaného.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.5. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze Smlouvy soud zjistil, že se jí společnost , právnická osoba, . zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč v hotovosti a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem v celkové výši 761 Kč, s úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, s náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a s inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč. Celkem se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 27 888 Kč, to vše v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. První splátka byla splatná do měsíce od podpisu Smlouvy a každá další splátka byla splatná do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Částka 15 000 Kč byla žalovanému poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy. Z historie splácení vyplynulo, že žalovaný uhradil celkem 1 000 Kč. Z žádosti o úvěr vztahující se ke Smlouvě bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že pracuje ve společnosti , právnická osoba, . s měsíčním příjmem ze zaměstnání ve výši 19 493 Kč. Výdaje byly určeny částkou 6 460 Kč představující částku 1 500 Kč na bydlení, částku 4 860 Kč na dopravu a jídlo a částku 100 Kč na srážky ze mzdy. Žalovaný k prokázání příjmů a výdajů doložil pracovní smlouvu a výpisy z bankovního účtu. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi , právnická osoba, . a žalobkyní dne 20. 5. 2024, s účinností k 29. 5. 2024, včetně seznamů postoupených pohledávek, je zřejmé, že pohledávka z předmětné Smlouvy o úvěru za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024 je zřejmé, že postoupení pohledávek ze Smlouvy úvěru bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván, aby uhradil dlužnou částky žalobkyni.6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o. z. Žalobkyně prokázala, že její právní předchůdce řádně posoudil schopnost žalovaného splácet půjčku dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., jeho příjmy a výdaje posoudil podle údajů tvrzených žalovaným, které ověřil oproti předloženým dokladům, a to konkrétně oproti pracovní smlouvě a výpisu z bankovního účtu žalovaného.7. Soud se dále z úřední povinnosti zabýval tím, zda jsou smluvní ujednání v souladu s dobrými mravy. Podle § 547 o. z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, to platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující o. z., mezi účastníky byl sjednán úrok v částce 761 Kč a dále poplatky, konkrétně dle Smlouvy poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, poplatek za náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč, žalovaný se tedy kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zavázal uhradit poplatek v celkové výši 12 888 Kč. Takový poplatek má soud ve shodě s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2019 č. j. 26 ICm 2856/2016-22 za skrytý úrok, což vede k podstatnému navýšení celkové roční procentní sazby nákladů. Za situace, kdy žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a ten se zavázal vedle jistiny vrátit finanční prostředky ve výši 12 888 Kč jako odměnu poskytovateli úvěru, má soud za to, že takto vysoké faktické úroky (úrok + poplatek), jsou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z. Neúměrnou míru zatížení žalovaného jako spotřebitele lze dovodit i RPSN 272,44 % ročně při splatnosti úvěru v 14 měsících. Ohledně závěru o neplatnosti smluvních ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména pak na rozhodnutí sp.z n. 21 Cdo 1484/2024, 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009. Soud dále odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3194/18, v němž Ústavní soud dovodil, že v případě naprosto zjevného nesouladu plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno ani to, že tato okolnost může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Následně Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019 a 20 Cdo 75/2020, že je-li exekučním titulem přiznané plněné ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k neúměrnému postižení dlužníka, je namístě exekuci zastavit dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. i bez návrhu povinného. Lze-li dle shora citovaného nálezu Ústavního soudu a judikatury Nejvyššího soudu z důvodu rozporu smluvních ujednání spotřebitelských smluv s dobrými mravy v nepros