32 C 32/2025-16 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se domáhá v záhlaví uvedené částky jakožto dlužné částky. Žalobkyně tvrdí, že se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru (dále jen „Smlouva“) prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně. Totožnost žalovaného byla ověřena oproti platným dokladům. Žalovaný smlouvu podepsal SMS kódem zaslaným mu na jeho telefonní číslo. Na základě Smlouvy mu poskytla žalobkyně úvěr ve výši 24 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splatit do 3. 10. 2024 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru za každý den čerpání, který žalobkyně požaduje do splatnosti poslední splátky ve výši 16 800 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny ve výši 24 000 Kč, částky 2 500 Kč představující jednorázovou sankci za prodlení s úhradou pěti splátek po 500 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 16 800 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud učinil následující skutková zjištění:4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne , datum, č. , hodnota, -, Anonymizováno, , kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovaným, soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 24 000 Kč, když v předmětu smlouvy jsou uvedeny podnikatelské účely bez omezení konkrétního podnikatelského účelu. Totožnost žalovaného byla ověřena oproti občanskému průkazu, žalovaný uzavřel Smlouvu formou komunikace na dálku prostřednictvím SMS kódu, a to prostřednictvím mobilního telefonu. Žalovaný se zavázal úvěr zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 % za každý den čerpání úvěru do 3. 10. 2024. Pro případ prodlení žalovaného byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč a dále smluvní pokuta ve výši 0,1 % z nesplacené jistiny denně. Částka 24 000 Kč byla převedena na běžný účet žalovaného jako fyzické osoby, nešlo tedy o podnikatelský účet.5. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Bylo třeba posoudit, zda žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové Smlouvy v pozici jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, či v postavení spotřebitele a zda Smlouva byla uzavřena platně.6. Spotřebitel je definován v § 419 o. z. tak, že je jím každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.7. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.8. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1861/2010, dovodil, že má-li se jednat o závazkový obchodní vztah, musí jít o vztah mezi podnikateli, a dále musí být při vzniku tohoto závazkového vztahu zřejmé, že se s přihlédnutím ke všem okolnostem týká jejich podnikatelské činnosti. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že pro závěr, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je rozhodující zejména účel jednání takové osoby v tomto smluvním vztahu. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1685/2015 ze dne 29. 11. 2016 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v postavení spotřebitele, je rozhodující především jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní.“ Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 6. 2021 sp. zn. II ÚS 1176/21 uvedl, že pro určení postavení účastníka v konkrétní smlouvě není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran, nýbrž je třeba zkoumat faktický stav věci. Podstatné je odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo mimo tento rámec. Rovněž osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v daném vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat pouze tím, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním číslem podnikatele, ani tím že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“.9. Soud posuzoval, zda v případě Smlouvy se jedná o úvěr, který uzavíral žalovaný jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, anebo jako spotřebitel. Žalobkyně je subjektem poskytující spotřebitelské úvěry. Smlouva, kterou účastníci uzavřeli, je nazvána smlouvou o podnikatelském úvěru, žalovaný je v ní označen datem narození, rodným číslem, adresou místa podnikání a identifikačním číslem. V článku II. 2.5. Smlouvy se uvádí, že je úvěr poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb klienta bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru. Blíže však nebyl podnikatelský účel, na který byl žalovanému úvěr ze strany žalobkyně poskytován, specifikován. S ohledem na shora citovanou judikaturu, kdy pouhé označení smluvní strany jako podnikatele ani údaj, že úvěr je poskytován pro podnikatelské účely, nepostačuje k prokázání tvrzení, že konkrétní úvěrová smlouva byla uzavírána mezi podnikateli v rámci podnikatelské činnosti dlužníka. Účel, pro který byl úvěr poskytnut, nebyl ve smlouvě žádným způsobem konkretizován, smlouva byla vyhotovená ve standardizované podobě. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru se nijak nezajímala o to, v jaké oblasti žalovaný podniká a pro jaké účely žádá úvěr poskytnout. V takovéto situaci má soud pochybnosti o tom, zda byl skutečně úvěr poskytnut v rámci podnikatelské činnosti žalovaného. Ve smlouvě je žalovaný označen i rodným číslem a datem narození. Žalobkyně netvrdila a neprokazovala konkrétní skutečnosti o tom, že žalovaný při uzavírání Smlouvy jednal v rámci své podnikatelské činnosti. Za situace, kdy tvrzení žalobkyně, že se jedná o podnikatelský úvěr, je opíráno pouze o formulaci smlouvy a o označení žalovaného ve smlouvě identifikačním číslem a místem podnikání, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že se jedná o podnikatelský úvěr, tedy že by žalovaný při jeho uzavírání vystupoval jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti. Nutno uvést, že žalobkyni by se dostalo poučení o tom, že není prokázáno, že se jedná o podnikatelský úvěr, avšak ta se nedostavila k jednání a o dobrodiní poučení tedy přišla. Pravidla a omezení stanovená v zákoně o spotřebitelském úvěru ve prospěch spotřebitele jej mají chránit a regulovat činnost poskytovatelů úvěrů. Nelze toto obejít, respektive vzdát se ochrany, pouze tím, že je smlouva uzavřena s někým, kdo (jinak) podniká, respektive má identifikační číslo (podnikající) osoby, živnostenské oprávnění či jiné oprávnění k podnikání. Pokud žalobkyně žádá přiznání nároku plynoucího z podnikatelského úvěru, tedy bez ochrany stanovené uvedeným zákonem, je na ní, aby prokázala, že se jednalo skutečně o výjimku, jiný režim vztahující se na podnikatele, a nikoli na fyzické osoby. Toto mohla tvrdit a prokázat, avšak neučinila tak, tudíž je zapotřebí na úvěr nahlížet jako na úvěr spotřebitelský.10. Pokud nebylo prokázáno, že jde o podnikatelský úvěr, dospěl soud k závěru, že se jedná o spotřebitelský úvěr, na který se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je do nezbytné s daty umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.12. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běží ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakožto i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mrav