4 C 307/2024-15 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce navrhoval vydání rozhodnutí, podle něhož bude žalovaná povinna zaplatit mu částku 30 000 Kč s úrokem a zákonným úrokem z prodlení, dále částky 1 563 Kč, 300 Kč a 1 497 Kč. V odůvodnění žaloby uvedl, že žalobce uzavřel se žalovanou dne 17. 5. 2022 Smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na základě které byl žalované poskytnut standardní neúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč, a to tak, že částku ve výši 27 500 Kč převedl žalobce na účet žalované uvedený na první straně Smlouvy o úvěru, a to dne 20. 5. 2022, a částku 2 500 Kč převedl žalobce na účet zprostředkovatele žalovaného jako jeho provizi. Žalobce uvedl, že se se žalovanou ve smlouvě dohodl, že poskytnuté peněžní prostředky společně s úroky, celkem částku 37 500 Kč, uhradí žalovaná v 25měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci s tím, že první splátka byla dohodnuta na 20. 6. 2022. Dále žalobce uvedl, že žalovaná v dohodnutých měsíčních splátkách úvěr nesplácela, a proto v souladu s článkem IV. bod 1 písmeno d) Smlouvy došlo k zesplatnění úvěru ke dni 24. 8. 2022. Žalobce uvedl, že odeslal žalované celkem 3 upomínky ze dne 2. 7. 2022, 24. 7. 2022 a ze dne 24. 8. 2022, které je současně oznámením o zesplatnění úvěru, jehož součástí je i předžalobní výzva. Za každou odeslanou upomínku je žalovaná povinna uhradit žalobci náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 100 Kč, celkem 300 Kč. Dále žalobce uvedl, že žalovaná je v současné době v prodlení s úhradou částky ve výši 31 563 Kč, která se skládá z neuhrazených dlužných splátek ve výši 4 500 Kč a zesplatněné jistiny ve výši 27 063 Kč, přičemž částka 4 500 Kč se skládá z dlužných úroků ve výši 1 563 Kč a dlužné jistiny ve výši 2 937 Kč. Žalobce uvedl, že smluvní strany se ve smlouvě o úvěru dohodly na roční zápůjční úrokové sazbě ve výši 21,55 %. S ohledem na zesplatnění úvěru vznikla žalované rovněž povinnost k úhradě smluvního úroku z neuhrazené jistiny ve výši 30 000 Kč, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru do okamžiku jejího úplného zaplacení. Žalobce požaduje úrok odpovídající roční úrokové sazbě ve výši 21,55 % z dosud neuhrazené jistiny, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru, přičemž po 90 dnech po dni zesplatnění úvěru žalobce požaduje smluvní úrok ve výši zákonného úroku z prodlení, a to do zaplacení. Žalobce uvedl, že dále požaduje smluvní pokutu dle článku IV. bod 2, písmeno c) Smlouvy o úvěru v celkové výši 1 497 Kč, neboť žalovaná se dostala do prodlení se 3 splátkami úvěru (3 x 499 Kč. Žalovaná dlužné částky neuhradila, přestože byla upomínána.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Žalobce své tvrzení uvedené v žalobě prokázal formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Smlouvou o spotřebitelském úvěru. Z předmětné smlouvy bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobcem jako poskytovatelem a žalovanou jako úvěrovanou či zákazníkem dne 17. 5. 2022. Na základě této Smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se tento úvěr zavázala splatit ve 25měsíčních po 1 500 Kč s tím, že první splátka bude uhrazena 20. 6. 2022, poslední 20. 6. 2024. Ve smlouvě byla sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 21,55 % ročně. Žalovaná ve Smlouvě o úvěr uvedla číslo účtu pro vyplacení předmětné částky. Ve smlouvě byla dále dohodnuta provize zprostředkovatele ve výši 2 500 Kč. Z potvrzení o provedení transakce bylo zjištěno, že dne 20. 5. 2022 byla na účet žalované zaslána částka 27 500 Kč. Dále bylo z potvrzení o provedení transakce zjištěno, že dne 20. 5. 2022 byla zaslána částka 2 500 Kč jako provize. Z přehledu splátek bylo zjištěno, že žalovaná neuhradila žádnou ze splátek, které byly předepsány dne 20. 6. 2022, 20. 7. 2022 a 20. 8. 2022. Z dopisu ze dne 24. 8. 2022 bylo zjištěno, že žalobce oznámil žalované, že došlo k zesplatnění smlouvy, neboť byly naplněny zákonné a smluvní podmínky, kdy žalovaná porušila smlouvu tím, že je v prodlení s placením jedné splátky nebo její části po dobu delší než 2 měsíce. Ze Smlouvy o úvěru bylo dále zjištěno, že žalovaná uvedla v čestném prohlášení své závazky, kdy uvedla dluhy u společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, ve výši 10 000 Kč s tím, že zbývá uhradit 6 500 Kč, přičemž měsíční splátka činí 1 212 Kč. Dále uvedla výdaje na bydlení ve výši 8 000 Kč měsíčně. Ohledně příjmů uvedla plat ve výši 25 000 Kč. Z listiny označené Posouzení úvěruschopnosti zákazníka ze dne 20. 5. 2022 bylo zjištěno, že žalobce vycházel z údajů uvedených žalovanou, kdy vycházel z příjmů žalované 25 000 Kč měsíčně, výdajů na bydlení 8 000 Kč měsíčně s tím, že se jedná o nájemní bydlení, k čemuž měl k dispozici výpis, dále vycházel z úvěrových splátek 1 212 Kč. Při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházel žalobce z normativních nákladů na bydlení 5 809 Kč, životního minima 4 250 Kč, nezabavitelné částky 6 706 Kč. Dále měl žalobce k dispozici výplatní pásky žalované, a to za březen 2022, kdy příjem činil 21 426 Kč, za duben 2022, kdy příjem činil 28 583 Kč. Z výpisu z centrální evidence exekucí bylo zjištěno, že na žalovanou není vedena žádná exekuce.4. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena Smlouva o úvěru dle § 2395 a následujících občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, vztahuje se na předmětnou úvěrovou smlouvu rovněž zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud se nejprve zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Případné porušení uvedené povinnosti zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy (srovnej rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Soud se tedy zabýval otázkou, jak žalobce postupoval při posouzení úvěruschopnosti žalované úvěr splácet. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházel z údajů, které uvedla žalovaná, přičemž příjmy žalované ověřil výplatními páskami za 2 měsíce a ověřil toliko výdaje na nájemné výpisem z účtu. Dále pak měl žalobce k dispozici výpis z centrální evidence exekucí. Dle názoru soudu však žalobce důsledně nezkoumal výdaje žalované, když se zabýval pouze výdaji na bydlení a následně započetl pouze životní minimum a splátky na úvěr. Vzhledem k tomu, že se žalobce nezúčastnil jednání, nemohl soud žalobci poskytnout poučení dle § 118 a) odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně břemene tvrzení a důkazního břemene, neboť toto poučení soud poskytuje v rámci jednání. S ohledem nato dospěl soud k závěru, že smlouva je pro porušení povinností uvedených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.5. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinností žalobce řádně posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy absolutně neplatná, je žalovaná, jakožto spotřebitel, dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 občanského zákoníku a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021–262).6. Žalobce má tedy právo pouze na vrácení poskytnuté neuhrazené jistiny, nikoliv na úroky, poplatky či smluvní pokutu a podobně. Vz