11 C 27/2025-62 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobce se žalobou ze dne 4. 2. 2024 domáhal vůči žalovanému zvýšení výživného na částku 12 000 Kč měsíčně, a to zpětně od 1. 9. 2023. V žalobě uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2010 č. j. , spisová značka, byl žalobce ještě coby nezletilý svěřen do péče matky a žalovanému (otci žalobce) byla uložena povinnost platit na výživném žalobce částku 3 300 Kč. Rozsudkem téhož soudu ze dne 17. 2. 2021 bylo následně žalovanému uloženo platit žalobci výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně. Tuto povinnost žalovaný neplní pravidelně, nicméně na výzvu je schopen doplatit výživné i zpětně. Návrh na zvýšení výživného žalobce odůvodnil zvýšenými životními náklady spojenými se studiem a sportem, kdy je studentem Fakulty informačních technologií na Vysokém učení technickém v Brně a univerzitu reprezentuje v atletice. Ke svým rodinným poměrům žalobce uvedl, že jeho matka je od roku 2020 invalidní a je odkázána na pomoc ostatních, tudíž není schopna výkonu zaměstnání. Je jí přiznán invalidní důchod ve výši 19 553 Kč. Sestra žalovaného trpí zdravotním postižením a je umisťována do denního stacionáře a manžel matky žalobce pobírá invalidní důchod 8 749 Kč měsíčně a dále pobírá mzdu v rozsahu 11 000 Kč až 19 000 Kč měsíčně. Mezi své osobní náklady žalobce uvedl částku 1 000 Kč měsíčně za telefon, 3 300 Kč ročně na jízdné, 20 000 Kč za rybářský lístek, 25 000 Kč za společenské boty, cca 13 500 Kč za oblek a jeho doplňky, 40 000 Kč za boty, 40 000 Kč až 70 000 Kč za běžecké boty dvakrát ročně, 4 000 Kč až 6 000 Kč za skokanské tretry, cca 800 Kč za dopravu a startovné na závody, 2 000 Kč až 4 000 Kč měsíčně za benzín, 11 000 Kč za autoškolu, cca 25 000 Kč za odívání včetně sportovního oblečení, 100 Kč denně na obědy, 31 000 Kč za notebook, 1 500 Kč až 2 000 Kč za učebnice, 10 000 Kč až 20 000 Kč dvakrát do roka za sportovní soustředění, cca 4 000 Kč za hygienické a kosmetické doplňky.2. Usnesením ze dne 20. 1. 2025 č. j. 11 C 27/2025-38 soud vyzval žalobce, aby soudu předložil doklady, kterými by řádně doložil deklarované výdaje, a rovněž doložil potvrzení o tom, že je vysokoškolským studentem.3. Žalobce v reakci na tuto výzvu podáním ze dne 8. 2. 2025 soudu předložil potvrzení o studiu a dále soudu zopakoval své výdaje.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.5. K projednání věci soud nařídil na den 20. 5. 2025 jednání, k němuž se žalobce ani žalovaný nedostavili, ačkoli jim bylo předvolání řádně doručeno, žalobci dne 22. 4. 2025 a žalovanému dne 15. 4. 2025. Soud proto dle § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal bez přítomnosti účastníků.6. Při soudním jednání provedl soud dokazování, něhož zjistil následující skutečnosti.7. Z potvrzení o studiu ze dne 8. 10. 2024 soud zjistil, že žalobce je pro akademický rok 2024/2025 studentem Fakulty informačních technologií na Vysokém učení technickém v Brně.8. Ze sdělení OSSZ , adresa, ze dne 26. 3. 2025 č. j. , Anonymizováno, soud zjistil, že žalovaný je zaměstnán od 1. 7. 2019 u zaměstnavatele , jméno FO, , IČO , Anonymizováno, , není veden jako OSVČ, nejsou mu vypláceny dávky nemocenského pojištění a není příjemcem důchodu.9. Ze sdělení , právnická osoba, soud zjistil, že žalovaný nepobírá dávky státní sociální podpory ani pomoci v hmotné nouzi a není v evidenci uchazečů o zaměstnání.10. Z vyjádření zaměstnavatelky žalovaného, paní , jméno FO, , soud zjistil, že žalovaný je zde zaměstnán od 1. 7. 2019 a jeho čistý měsíční příjem činí 18 130 Kč.11. Po skutkové stránce dospěl soud k závěru, že zletilý žalobce se podanou žalobou po žalovaném domáhá zvýšení výživného z přiznané částky 6 000 Kč měsíčně, která mu soudem přiznána v době jeho nezletilosti, na částku 12 000 Kč, kterou odůvodňuje svými zvýšenými potřebami spojenými s vysokoškolským studiem, rodinnými a majetkovými poměry a sportovním vytížením.12. Po právní stránce soud hodnotil podanou žalobu jako nárok úpravu výživného zletilého dítěte podle § 910 odst. 1 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. z.).13. Podle § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.14. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.15. Podle § 915 o. z. životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.16. Podle § 922 odst. 1 o. z. výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.17. Obecně platí, že alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jde o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, dokud děti nejsou schopny se samy živit. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu).18. V nyní projednávané věci se žalobce domáhal zvýšení výživného i se zpětnou účinností vůči svému otci (žalovanému). Žalobce byl v dané věci povinen nejprve tvrdit a následně i prokázat, že jeho majetkové poměry odůvodňují zvýšení výživného. Žalobce v žalobě a jejím doplnění však prokázal toliko, že studuje na vysoké škole. Tímto sice prokázal, že se soustavně i po nabytí zletilosti připravuje na výkon budoucího povolání, a že mu studium brání v tom se samostatně živit. Žalobce však soudu nepředložil žádné další důkazy k prokázání svých majetkových poměrů a výdajů a navzdory předcházející výzvě soudu žádné další důkazy neoznačil. Žalobce přitom v žalobních tvrzeních popsal své výdaje spojené se studiem a provozováním sportovní činnosti na vysoké úrovni rozsáhle, dokonce v takovém rozsahu, že tyto, tak jak byly popsány, značně převyšují jeho možnosti. Žádnou z tvrzených skutečností však neprokázal, a to ani přesto, že byl soudem vyzván k doložení deklarovaných výdajů. Stejně tak se žalobce ani nedostavil bez předchozí omluvy k soudnímu jednání, čímž se sám připravil o dobrodiní poučení podle § 118 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., jenž mu mohlo být soudem poskytnuto v případě, že by výdaje odůvodňující zvýšení výživného v průběhu dokazování bylo potřeba dále doplnit. Soud proto uzavírá, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, když na základě obsahu spisu nebylo prokázáno, že by podaná žaloba byla důvodná.19. Soud se při posuzovaní podaného návrhu rovněž měl povinnost zabývat i majetkovými poměry žalovaného. Ačkoli sám žalovaný soudu nesdělil žádné rozhodné skutečnosti, neboť se k žalobě nevyjádřil, soud vlastním šetřením zjistil, že žalovaný je v současné době zaměstnán a jeho čistý měsíční příjem činí 18 130 Kč. Dále soud konstatuje, že dle žalobních tvrzení má nyní žalovaný vůči žalobci stanovenou vyživovací povinnost, kterou sice neplní pravidelně, ale je schopen dlužné výživné doplatit i zpětně. Nyní stanovená výše výživného pak činí 6 000 Kč. Vzhledem k tomu, že z dokazovaní byl prokázán pouze příjem žalovaného ze zaměstnání ve výši 18 130 Kč a nebyly zjištěny žádné jeho další příjmy či majetek, soud konstatuje, že nebylo možné žalobě vyhovět i s ohledem na majetkové poměry žalovaného, je-li mu uložena alimentační povinnost ve výši 6 000 Kč, kterou žalovaný, byť nepravidelně, plní. Nyní stanovené výživné totiž představuje jednu třetinu z příjmu žalovaného a jeho další zvýšení až na dvojnásobek, jak navrhuje žalobce, by při zjištěných poměrech žalovaný s největší pravděpodobností nebyl schopen unést. Soud proto uzavírá, že i s ohledem na majetkové poměry žalovaného nelze v současné době žalobci přiznat právo na vyšší výživné, neboť placení takového výživného by přesahovalo možnosti žalovaného.20. Z ze všech výše uvedených důvodů proto soud žalobu na zvýšení výživného se zpětnou účinností od 1. 9. 2023 zamítl jako nedůvodnou tak, jak je popsáno ve výroku I. tohoto rozsudku.21. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, podle obsahu spisu mu však žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok II.).